Zabloudil jsem na blog jednoho z českých zastánců rakouské ekonomické školy (Jára Cimrmann se asi obrací v hrobě). Blog hovořil o tom, že „ne trhy, ale ekonomové zklamali“. Argument byl pro „rakušany“ tradiční: Centrální banky tvorbou peněz pokřivují trh, ten pak krizí bolestivě napravuje její excesy. Autor píše: „Vlastností trhu není nestabilita. Pravý opak je pravdou. Trh má tendenci směřovat k rovnováze, která se neustále mění s tím, jak se mění ekonomická data. Náhlé vzedmutí ekonomického růstu, následované nečekanými pády, v důsledku hromadného odhalení neživotaschopných investic, však nejsou na svobodném volném trhu možnými. Jsou výsledkem manipulace s peněžní nabídkou, která vede k dočasnému snížení úrokových sazeb na úvěrovém trhu, následovaným krátkodobou euforií a bolestivým vystřízlivění. Jsou výsledkem státní manipulace a existence takového bankovního sektoru, který je postaven na principu částečného krytí depozit. Principu, který legalizuje porušování majetkových práv vlastníků depozit a který je proto zcela neslučitelný se svobodným volným trhem.“
Rakouskou školu mám docela rád, i proto jsem zde uvedl celý závěrečný odstavec uvedeného zamyšlení (autor se snad zlobit nebude). To, že trhům často není dovoleno ukázat, co umí, a pak jsou kritizované za to, že to nepředvedly, si myslím také. Přesto bych ale byl mnohem opatrnější s vynášením soudů a závěrů. Zamysleme se například nad následujícím:
Experimenty ukazují, že tržní bublina vznikne poměrně lehce i v jednoduchém a přehledném prostředí. Např. kdysi provedený experiment na Univerzitě v Arizoně se zakládal na tom, že skupině obchodníků byla udělena možnost obchodovat s virtuální akcií, která na konci každého dne vyplatila virtuální dividendu. Její hodnota mohla být na konci každého dne 0,8, 28, nebo 60 centů, obchodovalo se 15 dní. Průměr oněch hodnot dividend je 24 centů – nejlepším odhadem toho, kolik akcie daný den vyplatí je tedy toto číslo. Hodnota akcie tak první den obchodování byla 15 x 24 centů (počet obchodovaných dní a nejlepší odhad vyplacené částky každý den), což je 3,6 USD (suma průměru hodnot pro 15 dní, vliv diskontování je zde nulový). Hodnota druhý den po „výplatě dividend“ klesá o 24 centů, protože se bude obchodovat již jen 14 dní, atd. Hodnota akcie je tedy pro každý den lehce odvozena na základě zbývajícího počtu dní a na základě onoho průměru možných dividend pro každý den. Nejde zde tedy odvozování hodnoty akcie za pomocí zdlouhavých a na nejistotě založených analýz odvětví, finančních projekcí, určení volného cash flow, nalezení vhodné diskontní sazby, atd. A ani nejmenší roli zde nehraje manipulace trhu, včetně démonizovaných centrálních bank. Všichni obchodníci měli přesný odhad hodnoty akcie v každém okamžiku obchodování, nečekali na nové informace, nemuseli je rychle vyhodnocovat, věděli, že všichni na trhu mají informace stejné a že by je měli být schopni lehce vyhodnotit. Tedy rakouský svět o kterém můžeme jen snít.
Přesto se během experimentu stalo, že cena oné virtuální akcie na „trhu“ od druhého do osmého dne znatelně převyšovala úroveň danou její hodnotou. Ke konci obchodování se pak cena opět začala přibližovat hodnotě a poslední dny ji v podstatě kopírovala. Bublina se tedy zformovala i na trhu, kde měli všichni naprosto stejné informace, měli stejný náhled na věc, čelili stejné míře nejistoty, jejich možnost odhadnout hodnotu aktiva byla 100% a nikdo do trhu nezasahoval, jako centrální autorita. Až k samému konci obchodování, když už o hodnotě akcie nebylo „pochyb“ začala její cena kopírovat nejlepší odhad její hodnoty. Dodávám, že uvedený experiment probíhal jak za pomoci profesionálních traderů, tak za pomoci studentů. Obojí s velmi podobnými výsledky.
Jak jsem uvedl, rakouskou školu mám rád. Měla by to být ona, z čeho se bude při tvorbě hospodářských politik vycházet, ne druhý „aktivistický“ extrém. Jak ale ukazuje výše uvedený experiment, i rakouský svět by nás pravděpodobně zklamal – „trhy“ myšlenek v našich hlavách nejsou řízeny optimalizující arbitráží*.
Jediné, o čem je tedy možné diskutovat je to, zda by zklamání z tohoto světa bylo menší, než to, co máme nyní. I to by ale bylo jen filozofování, protože rakouský svět nikdy nenastane. Plně smysluplné jsou ale úvahy o tom, jak se mu přiblížit, ne vzdálit, na optimální možnou míru.
*Pokud bychom se dostali na vyšší úroveň detailu, pak je nutné napsat, že rakouská škola stojí a leží na „chování jedinců“ – svou metodologií i svou relevancí (to je ale pravda o každé ekonomické škole, některé si to jen nejsou stále ochotny přiznat). A zde je obětí stejného omylu „jedince“, jako všechny jiné „školy“.
Jiří Soustružník