Co utváří krizi? Je to vleklý ekonomický úpadek, vysoká dlouhodobá nezaměstnanost, chudoba, bezuzdná inflace, srázný propad směnného kurzu, fiskální schodky, vysoké výpůjční náklady a narušená politika? Většina by souhlasila, že krize vzniká, jsou-li přítomné už jen některé z těchto „příznaků mizérie“. Přestože se však má všeobecně za to, že Evropu sevřela krize, přítomno je jen několik z nich, a ještě jen v hrstce zemí eurozóny.
Proč tu tedy máme krizi eurozóny a co ji definuje? Znovu a znovu se prohlašuje, že jednotná měna nevyhovuje rozličným potřebám členských zemí a že neudržitelná ekonomická divergence bude nakonec vyžadovat ústup od eura.
Mezi nejčastěji uváděné fatální divergence patří rozdíly v tempech růstu, tvorbě pracovních míst a mírách nezaměstnanosti, jakož i dramatické disparity v bilancích běžných účtů, přičemž původ toho všeho lze vystopovat až ke značným odchylkám v jednotkových mzdových nákladech. Zohledňování takových divergencí vnucuje problémovým zemím výrazné rizikové prémie, což nevyhnutelně vede ke zrychlujícímu úniku kapitálu do bezpečných přístavů.
Všechny tyto události jsou teď v eurozóně patrné, zejména v zemích na její periferii. Rizikové prémie začaly růst nad příznivé hladiny v roce 2009 a ještě silněji v letech 2011-2012, přičemž v roce 2011 se rozbujely úniky kapitálu.
Když ale člověk uvažuje, co může být u kořene takových přesunů kapitálu, podezření nutně padá i na neudržitelné politiky sahající daleko za hranice eurozóny. V širší Evropské unii se země jako Velká Británie či Maďarsko potýkají se strukturálními nedostatky stejnou měrou jako některé země na okraji eurozóny. Kurzovní flexibilita jim mnoho nepomohla nebo se přinejmenším rozhodly jí nevyužít.
Dále existují země se stejně velkými, ne-li většími břemeny vládního dluhu, než v zemích na evropské periferii – prvořadými příklady jsou Spojené státy a Japonsko. Další země, třeba Norsko a Švýcarsko, hospodaří sice s přebytky běžného účtu převyšujícími hladinu 10 % jejich HDP, ale vzpírají se měnové revalvaci.
Stojí za to si připomenout, že v dekádě do roku 2005 bylo za „nemocného muže Evropy“ označováno Německo. Při vstupu do eurozóny Německo nedokázalo konkurovat, v důsledku nadměrných nárůstů mezd a cen po znovusjednocení země – leč od té doby byl problém překonán pomocí strukturálních reforem, jimiž země prošla v rámci jednotné měny. Totéž platí pro nejčerstvějšího člena eurozóny, Estonsko, jemuž přísná restrikce mezd v krátké době zajistila konkurenční schopnost na jednotném trhu.
Proč se tedy objevují tak silné pochybnosti, zda euro přežije? Slýcháme, že současné snahy prosadit zdravé politiky v periferních zemích nutně selžou a že obětovat v těchto zemích demokracii je příliš vysoká cena za zachování neporušené měnové unie.
Ve skutečnosti snahy vlád a mezinárodních institucí ukazují cestu k udržitelnějším řešením. Kdo by si loni touto dobou pomyslel, že bude možný fiskální pakt přijatý letos v březnu? A že navzdory fluktuacím dojde u problémových zemí k výraznému snížení rizikových prémií, aniž by to zvýšilo cenu financování pro dárcovské země?
Zůstává mnoho neznámého. Pozorujeme nesmělé známky vyváznutí z neduhu eurozóny? Dokážou dlužnické země vytrvat v náročných reformních programech, nebo jejich občané úspory odmítnou? Vyhnou se dárcovské země onomu druhu populistické protireakce na domácí scéně, která by je mohla postrčit protekcionistickým směrem?
Zabránit panice, snížit rizikové prémie a umožnit plnější využití zdrojů by měla umět inteligentní spolupráce, která předchází morálnímu hazardu. Je například určitě vhodné zjednodušit a zatraktivnit mezistátní migrační toky. Vysokým hladinám nezaměstnanosti, zejména mezi mladými kvalifikovanými pracujícími, by bylo možné předejít, kdyby dárcovské země, jež své pracovní síly potřebují vzpružit přistěhovalci, dokázaly přilákat migranty.
Více přistěhovalectví by posílilo dovednosti a zvýšilo úrovně příjmů a současně snížilo výdaje otřesených zemí za dávky v nezaměstnanosti. Větší mobilita pracovních sil v EU by také pomohla vytvořit otevřenější evropské postoje, čímž by oslabila staré nacionalistické předsudky.
Zaváže se tedy Evropa ke směřování k politické unii a vypořádá se tak s tím, co navzdory jednotnému trhu, euru a odstranění vnitřních hranic Schengenskou dohodou stále chybí?
Vzorem pro budoucí Spojené státy evropské je Švýcarsko, země čtyř jazyků a etnik, která má fiskálně silné vyšší územní jednotky (kantony), prvotřídní jednotnou měnu a federální vládu a parlament, který uplatňuje opravdovou, byť omezenou fiskální pravomoc.
Kdyby EU důkladně těžila z kompetencí, které už má, a vládla efektivně, Unie jako celek by přinejmenším v příští dekádě mohla dosáhnout rychlejšího hospodářského růstu – mimo dosah není 2,5% roční míra. Štědřejší podpora zemí v potížích je nezbytná, ale euro se musí zachovat (ač ne nutně na základě větší eurozóny).
Finanční trhy by se snadněji nechaly přesvědčit, kdyby takovou podporu doprovázelo přijetí fiskálního paktu ze strany příjemců, společně s odbornou pomocí, jejímž cílem by bylo posílit tamní správu věcí veřejných. Řecko by mělo mít k dispozici protikorupční profesionály z USA, italské specialisty na efektivitu daní, německé privatizační experty a španělské odborníky na turismus, aby se zrychlilo tempo tamní modernizace.
To vše se rovná tolik potřebnému a často prosazovanému Marshallovu plánu pro periferii. Přiznává to však, že otřesené evropské země nepotřebují nejvíc ze všeho peníze, ale plánovací a administrativní schopnost je efektivně vynaložit. V uplynulém desetiletí Řecko dokázalo vstřebat jen pětinu modernizačních fondů EU, které mu byly k dispozici. Nemuselo tomu tak být a Evropa si nemůže dovolit to tak nechat.
Norbert Walter je bývalý hlavní ekonom skupiny a vedoucí výzkumu Research.
Copyright: Project Syndicate/Europe’s World, 2012.