Na některých trzích se někdy hovoří o tom, že je to trh prodávajícíh, či kupujících. Jde o snahu nějak postihnout to, kdo má na trhu větší vyjednávající sílu, kdo určuje podmínky a podobně. Dám se o něčem takovém hovořit na trhu s kapitálem/úsporami? A jak by takový příběh vypadal ve vztahu ke Spojeným státům?
Spojené státy by se podle některých teorií dostaly do problémů, pokud by jim třeba Čína přestala půjčovat. Takový pohled má v sobě jasný předpoklad, který můžeme v duchu výše uvedeného formulovat takto: Trh s úsporami je trhem nabízejících. Jenže tak jednoznačné to ani zdaleka není. Už proto, že řada vyspělých ekonomik se více či méně intenzivně a častěji nachází ve stavu, kdy spíše chybí poptávka. Tedy (zamýšlených) úspor je naopak nadbytek, spotřeby málo. Nad tímto stavem by se dalo přemítat mnohem více. Ale zaměřme se dnes na vytyčené téma.
Michael Pettis, kterého zde občas cituji zejména v souvislosti s vývojem v Číně, kde působí, před časem popisoval koloběh úspor ve světové ekonomice na základě dvou různých situací. V první z nich by byly kapitál a úspory ve vyspělých ekonomikách včetně Spojených států vzácné. Využívání investičních příležitostí by tak bylo do značné míry dáno právě tím, kolik je zrovna k dispozici kapitálu. Pokud by jeho nabídku třeba v USA zvyšoval kapitál ze zahraničí (třeba z Číny), domácí (americké) investice by rostly. A naopak.
Podle pana Pettise byla tato situace typická pro Spojené státy devatenáctého století, či některé země, které prudce navyšují své výrobní kapacity dnes. Jenže pro USA dneška tento pohled není moc vypovídající. Ekonom se domnívá, že americké firmy ani domácnosti netrpí nedostatkem kapitálu, jejich investice jím nejsou limitovány, omezení existují na straně poptávky. Pokud firmy neinvestují, není to kvůli nedostatku kapitálu, ale nedostatku poptávky po tom, co by nové investice generovaly.
Z tohoto pohledu jsou tak zahraniční úspory do USA spíše „tlačeny“, což táhne nahoru dolar a ve výsledku ještě více tlumí poptávku po americké produkci (jdoucí na exporty). V prvním scénáři (nedostatek úspor) tak tak úspor ze zahraničí výrazně ovlivňuje americké sazby, v druhém (nadbytek úspor, nedostatek spotřeby) už ne tolik.
Pan Pettis nerozebírá téma amerických vládních deficitů, které by ručičku vah mohly o něco více posunout směrem k situaci první (nedostatek) úspor. Ale princip zůstává. Celý příběh mezi USA a Čínou se dá říci i tak, že země první si musí půjčovat na dovozy z druhé (na financování svých obchodních deficiů). Jenže stejně platí, že země druhá musí péůjčovat první na to, aby do ní mohla vyvážet (aby generovala obchodní přebytky a držela nahoře svou zaměstnanost a výrobu).
Pohledávky a závazky stejně jako deficity a přebytky jsou tvořeny vždy dvěma stranami, jejich eliminace se vždy týká obou stran. Na jemnější úrovni pak můžeme hovořit o tom, kdo na jejich vznik, kumulaci, či zánik tlačí více. Ale nidky to není jen jeden. Pokud by tak třeba Čína přestala Spojeným státům půjčovat, musela by ona sama čelit, řekněme, výzvám. Stejně jako USA. O těch druhých se hovoří a možná se trochu přeceňují (viz výše). Ty první – čínské, se možná podceňují.