Skandál se sazbou Libor se dostal do centra pozornosti, kterou rozzlobená veřejnost věnuje bankéřům. Ti jsou vnímáni tak, že lobovali za mírné zdanění a regulaci, čehož se jim také dostalo. Pak vytvořili iluzi bohatství, a když se hrad z písku zhroutil, dostalo se jim enormní pomoci financované daňovými poplatníky. Skandál s Liborem pak podle veřejnosti dokazuje propojení mezi bankéři a regulátory namířené proti ní. Podívejme se ale detailněji na to, co se ve skutečnosti stalo.
Libor (London Interbank Offered Rate) je kalkulován společností Thomson Reuters pro British Bankers' Association (BBA). Od roku 1986 posílají v 11 hodin dopoledne londýnského času oddělení managementu hotovosti největších mezinárodních bank údaje o tom, za jakou sazbu jsou schopny si půjčit od jiných bank, či za jakou sazbu jsou ochotny půjčit jim. Tyto údaje se týkají deseti různých měn a patnácti různých dob splatnosti. Poté je eliminováno 25 % nejvyšších a nejnižších reportovaných sazeb, ze zbytku je spočítán průměr a ten je zveřejněn kolem 11:45.
Libor je tedy založen na průzkumu, ne na skutečných sazbách. Pro tento fakt ale existují dobré důvody. Celkově jsou peněžní trhy likvidní, ale v daný moment u dané měny nemusí existovat dostatek likvidity a sazby tedy mohou výrazně fluktuovat z hodiny na hodinu. Pokud by byly používány dlouhodobější průměry, nemusely by zase odrážet podmínky daného dne, což by popíralo existenci sazby Libor. Zároveň panoval názor, že banky mají motivaci k uvádění pravdivých údajů. Sazby totiž využívají jak na straně poskytování půjček (kde chtějí vyšší sazby), tak na straně jejich obdržení (kde chtějí sazby nižší) a nejsou schopny předem říci, zda budou úvěry spíše poskytovat, či je požadovat.
Pokud by v takovém systému, kde je eliminováno 25 % nejvyšších a nejnižších odhadů, mělo dojít k manipulaci, musela by se k ní uchýlit čtvrtina bank a ještě jedna k tomu. Tyto banky by musely mít podobnou úvěrovou pozici – sazby by se pak pohybovaly požadovaným směrem. K tomu by opačné úvěrové pozice musely být široce rozprostřeny přes ostatní banky tak, aby k manipulaci nepřikročily i ony. Jinak řečeno, manipulace sazeb s cílem na ní profitovat by tímto způsobem byla velmi složitá.
Na počátku krize mezi červnem 2007 a červnem 2008 si banky mezi sebou stále půjčovaly. Zpráva o tom, že některá z nich čelí vyšším sazbám, vedla okamžitě ke spekulacím, že se dostala do problémů. S tím, jak se situace zhoršovala, se zvyšovala intenzita těchto spekulací. Objevily se návrhy na zmenšení transparentnosti toho, která banka vykazuje konkrétní sazby, ale menší transparentnost by situaci jen zhoršila. Bank of England popírá, že chtěla, aby banky vykazovaly nižší sazby, však tvrdí opak a tato interpretace dává smysl. Během krize se totiž mohla snažit o ochranu největších britských bank. Útok na ně by navíc ohrozil fungování celého britského finančního systému a obrana proti němu byla důležitější než zachování integrity sazby Libor.
Skandál s Liborem má ale ještě druhou část. Po pádu Lehman Brothers již mezibankovní trh nefungoval, pokud by ale banky přestaly zasílat odhady sazeb, vyvolalo by to chaos na trhu s 500 miliardami úvěrů a dalších nástrojů navázaných na sazbu Libor. Banky tedy začaly sazby odhadovat více na základě toho, jak se odvíjely podmínky půjček od centrálních bank. Tento postup nebyl žádným tajemstvím a Mervyn King rád žertoval, že „Libor je sazbou, za kterou si banky mezi sebou nepůjčují“. Je otázkou, jak takový systém odrážel skutečné podmínky na trhu. Zároveň je ale jasné, že byl navržen pro podmínky dobře fungujících trhů a ne pro období krize, kdy zmizí mezibankovní trh.
Uvedené je výtahem z „Notes on a scandal: Libor“, autorem je Avinash Persaud z London Business School.
(Zdroj: VOX)