V září roku 1992 švédská centrální banka prudce zvedla sazby ve snaze bránit pevný kurz. Ekonomika se tou dobou nacházela uprostřed hluboké krize, která se podobala současnému vývoji v Evropě a zejména v Irsku a Španělsku. Na konci 80. let totiž ve Švédsku docházelo k rychlému růstu úvěrů a cen nemovitostí. Běžný účet byl v deficitu, veřejný dluh se držel nízko a klesal. Při zpětném hodnocení se však ukazuje, že fiskální politika byla i přesto příliš uvolněná. Když v roce 1990 začaly ceny nemovitostí klesat, přišla bankovní krize, HDP pak klesal tři roky po sobě a nezaměstnanost se zvýšila ze 2 % v roce 1990 na 11 % v roce 1993. Následně došlo ke znárodnění bank, rozpočtový deficit se vyšplhal na 10 % HDP a veřejný dluh se do roku 1996 zvýšil o více než 30 procentních bodů.
Na rozdíl od současné krize bylo ale švédské oživení rychlé a bankovní systém byl rekapitalizován už v roce 1994. Následovalo i rychlé odstranění rozpočtových deficitů, růst v následujících 15 letech dosahoval vysokého tempa a zadlužení kleslo o více než 50 procentních bodů. Bankovní krize byla řešena několika kroky: Dvě banky byly znárodněny, proběhla jejich restrukturalizace a rekapitalizace. Další tři ze zbývajících čtyř soukromých bank požádaly o pomoc, v roce 1993 již ale získaly dost kapitálu samy ze soukromých zdrojů. V roce 1992 se upustilo od pevného kurzu a přišlo jeho 20% oslabení. Spolu s prudkým růstem produktivity to znamenalo 30% pokles relativních jednotkových nákladů práce. Monetární politika byla utažena, aby bylo dosaženo důvěryhodnosti ohledně nově stanoveného inflačního cíle.
Švédsko poté přikročilo i k dlouhodobým reformám. Mezi ně můžeme zařadit rozšíření daňové základny a souběžné snížení marginálních sazeb. Země vstoupila do EU, což podpořilo důvěru v její ekonomiku. Volební období bylo prodlouženo ze tří na čtyři roky, zmodernizoval se monetární i fiskální rámec. Byl zaveden rozpočtový proces jdoucí směrem shora dolů, který doplňovaly rozpočtové stropy. Přišla i reforma penzijního systému a deregulace trhů.
Není pochyb o tom, že celkový efekt zmíněných krků byl pozitivní. Zejména nový fiskální rámec zaměřil pozornost na zdravé finance a zároveň poskytl flexibilitu v závislosti na vývoji ekonomického cyklu. Politika, která pomohla Švédsku, by ale v případě zemí, které dnes sužuje krize, úspěšná nebyla. Jejím jádrem totiž bylo prudké oslabení měny a silný růst exportních trhů. Exporty tak představovaly hlavní tahoun oživení; pokud by se tak ale nestalo, mohla se situace vyvinout jinak. Vládní záruky a garance týkající se bankovního systému se mohly výrazně prodražit stejně jako rekapitalizace bank. Proveditelná by v takovém případě nemusela být ani fiskální konsolidace. Z uvedeného tedy můžeme vyvodit, že příliš rychlá snaha o fiskální konsolidaci u zadlužených zemí eurozóny bude neúspěšná. Tato konsolidace by měla přijít až ve chvíli, kdy se těmto ekonomikám podaří obnovit jejich konkurenceschopnost.
Autorem je švédský profesor ekonomie Martin Flodén.
(Zdroj: VOX)