Když cestuji po hlavních městech evropských zemí a hovořím s vysokými vládními představiteli o budoucnosti eura, pak pouze v Německu si člověk připadá jako na jiné planetě. V Madridu či Dublinu se vytvoření bankovní unie bere jako hotová věc. Němci však předpokládají, že k vytvoření smysluplné unie nikdy nedojde. Jeden z německých zástupců mi na konferenci v Londýně například řekl, že německý postoj k této unii se dá shrnout do tří slov: „My ji nechceme.“ A kolem něj v souhlasu pokyvovalo mnoho jeho kolegů. Tento nesoulad v eurozóně je potenciálně ničivý.
Angela Merkelová na říjnovém summitu EU souhlasila s vytvořením bankovní unie, aby se pak ještě před opuštěním budovy, ve které se konal, od tohoto plánu distancovala. Mnozí se domnívali, že jde pouze o tah provedený směrem k domácím voličům, ale tento předpoklad je pravděpodobně mylný. Německo nemá na vytvoření efektivní bankovní unie zájem nyní a nebude ho mít ani v budoucnu. Ovšem bez této unie a jejího rozšíření na nějakou formu unie fiskální euro nemá moc šancí na přežití.
V roce 2007 dosáhla aktiva bank v eurozóně více než 300 % jejího HDP, v USA to bylo jen 100 % HDP. Rekapitalizace evropských bank pak vytvořila vazbu mezi jejich rozvahami a vládními financemi. V některých zemích zachraňovaly vlády banky, jinde tomu bylo naopak. Hlavním cílem bankovní unie je přerušit tyto vazby a umožnit bankám bankrot a likvidaci, která by nevyvolala nákazu dalších bank či vlád. Taková unie musí splňovat dvě kritéria. Prvním z nich je jednotný dohled v celé eurozóně a druhým je systém rekapitalizace důležitých bank, které se dostanou do problémů.
U prvního bodu došlo k určitému pokroku. Německo ale chce, aby se dozor týkal jen systematicky důležitých institucí, a není žádným tajemstvím, že to je kvůli jeho problematickým Landesbankám. Tuto překážku ale pravděpodobně lze vyřešit. Mnohem palčivějším problémem je systém rekapitalizace, protože pro jeho správné fungování musí být k dispozici dostatečné fondy. A to znamená zejména ze strany Německa. Jediným způsobem, jak dosáhnout dostatečné finanční síly, je sdílení daňových příjmů. Plán rekapitalizace proto nevyhnutelně zahrnuje i určitou formu fiskální unie. A to je bod, který je pro Německo nepřijatelný. To by souhlasilo jen s pomalým postupem tímto směrem a problémem by pro něj byl i nevyhnutelný přesun části fiskálních pravomocí na evropskou úroveň.
Jestliže Německo svůj postoj nezmění, můžeme maximálně doufat v to, že plán na vytvoření bankovní unie bude alespoň slovně podporovat. ECB by také musela předstírat, že této fikci věří a musela by dál nakupovat vládní dluhopisy. To by mohlo euro držet na nohou, krize se tím ale nevyřeší.
(Zdroj: EconoMonitor, Roubini Global Economics, Megan Greene)