Koncem měsíce si italští voliči vyberou příští vládu, od níž očekávají pracovní místa a rovnější ekonomické hřiště – a od níž evropští partneři očekávají strukturální reformy a fiskální poctivost. Jaký by měl být program nové vlády v oblasti hospodářské politiky?
Aby se snížil veřejný dluh, dosahující 120 % HDP, a zároveň se minimalizovaly bolestivé korekce, Itálie potřebuje hospodářský růst – něco, co tvůrcům politik v posledních letech unikalo. Průměrné italské roční tempo růstu HDP od vstupu do hospodářské a měnové unie Evropy v roce 1999 je chudokrevných 0,5 %, výrazně pod průměrem eurozóny, který dosahuje bezmála 1,5 %. Během čtyř let od propuknutí globální finanční krize se tempo růstu propadlo na -1,2 % (průměr eurozóny činí -0,2 %) a očekává se, že i letos zůstane záporné.
Největší výzvou pro novou vládu bude zavést reformy, které Itálii po letech špatných politik a nedbalosti umožní dotáhnout hospodářskou výkonnost svých sousedů. To vyžaduje posílení investic do inovací a lidského kapitálu.
V letech 1992 až 2011 rostla produktivita práce průměrným ročním tempem 0,9 %, nejnižším v OECD. Jednotkové mzdové náklady rostou od roku 2001 rychleji než reálný HDP a zaměstnanost, což podlamuje konkurenční schopnost ekonomiky oproti rozvojovým zemím. Za posledních deset let se italský podíl na globálním exportu snížil z 3,9 % na 2,9 %.
Vytrvale slabý růst produktivity práce vytvořil situaci, v níž se jednotkové mzdové náklady nesnižují, ani když reálné mzdy stagnují nebo klesají. Navzdory 1,3% propadu reálných mezd v roce 2011 se jednotkové mzdové náklady nezměnily.
Noví italští předáci se s touto situací musí vypořádat tím, že oddělí přínos pracovních sil k růstu produktivity od přínosu kapitálu a souhrnné produktivity faktorů. Podle OECD by nižší regulatorní náklady a efektivnější veřejná správa (opírající se o opatření zavedená předchozí vládou, vedenou Mariem Montim) mohly k průměrnému ročnímu růstu HDP do roku 2020 přidat 0,3-0,4 %.
Dalšími 4 % by během příští dekády mohla k růstu HDP přispět také reforma pracovního trhu, lepší školství a zkvalitněný lidský kapitál. Nadto by italští tvůrci politik měli usilovat o povzbuzení míry zapojení žen do pracovních sil, která dosahuje 49 %, a je tedy jednou z nejnižších v OECD. Takový postup by do roku 2030 zvýšil příjem na hlavu o 1 % ročně.
Pro krátkodobou i dlouhodobou stabilitu Itálie přitom zůstává stěžejní fiskální korekce. Podle Mezinárodního měnového fondu se rozpočtový schodek snižuje a primární přebytek (čistý důchod minus splátky úroků) narůstá. Nové italské vedení musí tento pokrok zachovat.
Vzdor pozitivním posunům je před námi hrbolatá cesta. Jízda po ní bude od Itálie vyžadovat, aby si zachovala důvěru ostatních členských států Evropské unie a mezinárodních investorů. Nový premiér bude muset přesvědčit Německo, finanční trhy a Evropskou radu, že Itálie je spolehlivý partner.
Pro upevnění veřejných financí a povzbuzení růstu HDP je zásadní schopnost refinancovat vládní dluh a udržet nízké náklady. Dále je klíčové přilákat víc přímých investic, jelikož příliv kapitálu se sice zotavuje, ale zůstává o 30 % nižší než před krizí a odliv převyšuje příliv, takže Itálie se stala čistým vývozcem kapitálu.
Snaha Itálii v Evropě „prodat“ by měla sestávat nejen z aranžovaných fotografií s ostatními lídry v Bruselu a občasných zájezdních estrád v londýnských finančních ústavech. Italští předáci by se měli aktivně pustit do obchodní diplomacie, využívat přitom velvyslanectví a obchodní zastoupení k celosvětové propagaci Itálie a zároveň budovat pevné bilaterální vztahy s ostatními zeměmi EU, zejména s jižními státy, jako je Španělsko.
Současně je třeba, aby noví předáci „prodávali“ Evropu v Itálii, kde bují euroskepticismus. Podle projektu Globální přístupy, realizovaného Pew Research Center, euro hodnotí kladně jen 30 % Italů. Na bohatším severu země, který se průměrným příjmem na hlavu ve výši 30 tisíc eur blíží Německu, zpochybňují lidé účelnost členství v EU. Náklady jsou jasné, říkají, ale jaké jsou přínosy? Zemi přitom prostupuje strach ze strukturálního úpadku.
Krize trvá už dlouho a lidé jsou unavení. Nezaměstnanost vzrostla na rekordních 11,2 % a mezi mladými je bez práce 35 % zájemců. Daňové zatížení, které od roku 1990 překročilo hranici 40 % HDP, dnes dosahuje bezmála 43 % HDP.
Skandinávská hladina daní by byla snesitelná, kdyby veřejné služby nezůstávaly oproti Skandinávii pozadu. Zdravotnické výdaje na hlavu ve Švédsku, Dánsku a Finsku například převyšují 3000 dolarů, ale v Itálii činí jen 2300 dolarů, přitom zhruba 20 % celkových zdravotních výdajů tu musí přispívat domácnosti.
Itálie navíc vynakládá kolem 4,5 % HDP na vzdělávání, kdežto skandinávské země dávají přes 6 % HDP. Bilance italských studentů v hodnocení PISA je proto výrazně horší než výsledky jejich protějšků z mnoha jiných zemí OECD.
Nová italská vláda bude muset projevit vůdčí schopnosti a vizi, aby dovedla ekonomiku ke stabilnímu růstu, vyvarovala se závodění v demontáži regulace a odbourala narůstající sociální pnutí. Hospodářské ozdravení ovšem závisí především na ochotě a schopnosti příští vlády vypořádat se s institucionální ochablostí, která naléhavě vyžaduje soustředěné úsilí.
Autorkou je Paola Subacchi, ředitelka výzkumu pro oblast mezinárodní ekonomie v Chatham House.
Copyright: Project Syndicate, 2013.