Ken Rogoff přichází s úvahou na téma „záhadných nízkých sazeb“. Poukazuje na to, že v roce 2005 Ben Bernanke vysvětloval neobvykle nízké reálné sazby nadměrnými globálními úsporami (tyto sazby byly nízké relativně k historickým standardům). Bernanke tehdy vyvracel rozšířený názor, že tyto sazby odrážejí politiku centrálních bank. Rogoff uvedený postoj sdílí s tím, že centrální banky nastavují krátkodobé sazby, mají ale jen malý vliv na dlouhodobé reálné sazby. Ty ovlivňují pouze prostřednictvím nepříliš výrazného portfolio efektu při politice typu kvantitativního uvolňování.
Sazby bychom měli vnímat jako cenu, která čistí trhy, kde se setkává nabídka fondů (úspor) s poptávkou po nich. Pokud dojde k posunu v této nabídce, sazby klesnou. V letech 1998 – 2005 k tomu došlo na základě důsledků asijské krize, politiky zemí těžících ropu a rostoucích úspor Německa a Japonska. Co se stalo po roce 2005? Sazby se na několik let stabilizovaly, po krizi ale přišel další pokles reálných sazeb, a to až k nule, nebo dokonce do záporných čísel.
Ken Rogoff tvrdí, že jde o záhadu, protože vývoj na straně investic a úspor takový pohyb vysvětlit nemůže. Tím si ale nejsem jistý. Je totiž pravděpodobné, že ekonomické zpomalení sazby snižuje. Ano, Čína dále silně investuje, vysoko jsou ale i její úspory. A ve vyspělých ekonomikách došlo ke kolapsu investic soukromého sektoru, ve stejnou dobu výrazně vzrostly úspory. Po krizi byl tento pohyb částečně vyvážen vyššími vládními výdaji, nyní k tomu ale už kvůli úsporným opatřením nedochází. Sešly se tedy všechny podmínky potřebné k tomu, aby v letech 2008 – 2013 došlo k dalšímu poklesu sazeb.
Za pozornost stojí vývoj v rozvíjejících se ekonomikách. Rogoff poukazuje na skutečnost, že jejich obyvatelé nejsou schopni diverzifikovat rizika, která jsou nevyhnutelně spojena s rychle rostoucí ekonomikou. A hlavně se cítí být zranitelní, protože neexistuje dostatečně silná záchranná sociální síť. Výsledkem jsou pak vysoké úspory. Rogoff ale dodává, že za masivními úsporami stojí zejména centrální banky a státní investiční fondy, ne obyčejní lidé. A vlády nemají stejnou motivaci jako občané.
Pravda je ale taková, že centrální banky rozvíjejících se zemí či jejich státní investiční fondy nemohou samy o sobě spořit. Mohou jen spravovat úspory generované soukromým či vládním sektorem. Vezměme si extrémní případ země s přebytkem běžného účtu, kde občané nemohou kupovat zahraniční aktiva. Soukromé úspory se v takovém prostředí projeví růstem devizových rezerv centrální banky. Lidé totiž budou u centrální banky měnit zahraniční měnu získanou exporty za měnu domácí. Centrální banka sama nespoří, jen se u ní hromadí všechny příjmy v zahraniční měně, které nebyly utraceny. Tento příklad sedí dobře na Čínu a další rozvíjející se ekonomiky. Podobné jako s centrálními bankami to je i se státními investičními fondy.
Reálné sazby v posledních letech pravděpodobně ovlivnilo ještě více faktorů. Počínaje krizí a útěkem investorů do bezpečí až po vliv kvantitativního uvolňování na investiční portfolia. Podle mého názoru se ale základní posun, který nastal už po roce 1998, dá lehce vysvětlit tím, jak se měnila nabídka a poptávka po fondech. Jinak řečeno tím, jak se měnily globální úspory a investice.
(Zdroj: Blog Antonia Fatáse, profesora ekonomie na INSEAD)