Inflační vývoj po roce 2020 zbořil teorii, podle které jsou centrální banky používající cílování inflace lepší v dosahování cenové stability než ty, které operují na jiném základě. Na stránkách VoxEU na to poukazují ekonomové Patrick Imam a Tigran Poghosyan, kteří srovnávali inflační vývoj v posledních letech u obou skupin bank. K jakým závěrům ještě došli?
Na to, že inflační tlaky zaznamenané po roce 2020 pochází z velké části z nabídkové strany ekonomiky, poukazovali mimo jiné i Olivier Blanchard a Ben Bernanke. „V takovém prostředí mají i důvěryhodné centrální banky omezený vliv. Zvýšení sazeb totiž nemůže vyřešit problémy v dodavatelských řetězcích nebo obnovit vývoz obilí z válečné zóny. Cílování inflace nebylo pro tento typ světa navrženo. Tento rámec předpokládá, že inflace odráží především nadměrnou poptávku a že důvěryhodné signály mohou ukotvit očekávání a řídit nastavování mezd a cen. Pokud jsou však cenové tlaky vyvolány zvenčí, ani ta nejdůvěryhodnější komunikace nemůže vyvážit realitu.“
Ekonomové dodávají: „Naše analýza ukazuje, že inflační očekávání zůstala pevně ukotvena jak v zemích s cílováním inflace, tak v zemích, které ji necílují. A to zejména v delším horizontu. V zemích s cílováním inflace se očekávání na jeden rok dopředu zvýšila v průměru o 1,2 procentního bodu ve srovnání s 1,1 procentního bodu v zemích, které ji necílují. Tento statisticky zanedbatelný rozdíl naznačuje, že důvěryhodnost nebyla získána cílováním inflace, ale obecněji konzistentní a transparentní monetární politikou.“
Ekonomové poukazují i na jiné studie, které dochází k podobným závěrů. Tedy k tomu, že nezáleží ani tak na konkrétním rámci, kterého se centrální banka drží, jako na její důvěryhodnosti. Nebo přesněji řečeno, „důvěryhodnost závisí více na činech než na rámcích.“ Centrální banky, které jednaly jasně, vysvětlovaly své kroky a také omezení, si udržely důvěru veřejnosti, i když inflace dočasně překročila cílovou hodnotu. Ukazuje se také, že „nebyla žádná konzistentní souvislost mezi právní nebo provozní nezávislostí centrální banky a lepšími výsledky v oblasti inflace. Nezávislejší centrální banky ve skutečnosti někdy zažily větší počáteční inflační výkyvy. Možná proto, že zpočátku „přehlédly“ nabídkové šoky a důvěřovaly ukotveným očekáváním.“
Tato zjištění podle ekonomů ukazují, že institucionální nastavení centrálního bankovnictví „má své limity v případě, když je inflace poháněna spíše globálními problémy ve výrobních vertikálách než domácím přehříváním.“ Rozdíly mezi různými rámci přitom nejsou k nalezení ani na straně produkce: „Ztráty v oblasti ekonomické aktivity během fáze dezinflace byly napříč režimy v podstatě podobné.“ K tomu ekonomové připomínají, že Joseph Stiglitz varoval právě před tím, aby docházelo k agresivnímu utažení monetární politiky. To bylo podle tohoto ekonoma zbytečné, protože vývoj inflace by výrazně neovlivnilo, ale ztráty na produkci by byly vysoké. A „zkušenosti z roku 2022 skutečně naznačují, že mechanické dodržování pravidel Taylorova typu nemusí být dostatečným krokem.“
Podle ekonomů výrazné rozdíly nevznikly ani mezi zeměmi s flexibilními měnovými kurzy na straně jedné a pevnými na straně druhé. Ve výsledku se tak ukazuje, že „rámec cílování inflace sice i nadále nabízí důležité výhody, ale jeho používání se možná musí přizpůsobit rostoucím výzvám, které představují častější globální nabídkové šoky. Centrální banky by tak měly upevňovat důvěryhodnost „zejména svou transparentností, ne rigiditou.“ Vysvětlování nutnosti kompromisů a uznání svých limitů může být totiž lepší než přehnané zvyšování sazeb.
Zdroj: VoxEu