Zástupci nejvýznamnějších evropských společností se sjeli na fórum European Business Summit, aby zde diskutovali o budoucnosti soukromého sektoru na kontinentu. Jedním z hlavních témat se stal návrh Evropské komise na „reindustrializaci Evropy“. Podle výkonného orgánu Evropské unie má podíl průmyslu na HDP sedmadvaceti členských zemí do roku 2020 vzrůst ze současných 16 % na 20 %. Někteří top manažeři ale tvrdí, že si Evropa dělá plané naděje a bude ráda, když zastaví pokračující deindustrializaci.
Problémy evropského průmyslu jsou vícevrstvé. Nejde jen o to, že země eurozóny vězí v nejdelší recesi od druhé světové války. Řada společností není schopná prosadit se ani za mořem, drtí je svěrací kazajka pracovního zákonodárství, vysokých nákladů na energie a silného eura. Z jedné strany se na ně valí americká konkurence, povzbuzená levným břidlicovým plynem, na druhé se tlačí čínské firmy, podporované levnými úvěry mateřské vlády a nízkými vstupními náklady.
Proti Číně vede EU obchodní válku na několika frontách. Naposledy uvalila antidumpingová cla na solární panely a připravuje podobná opatření proti dodavatelům telekomunikační techniky. Lidé z vrcholového vedení evropských firem se shodnou, že čínská konkurenční výhoda nebude trvat věčně. Daleko závažněji vnímají situaci v energetice, kde panují nejvyšší ceny na světě a společný trh je jen vzdáleným snem.
Tvrdou ránu evropskému průmyslu zasadily snahy o omezování emisí oxidů uhličitého. Podle nizozemské agentury PBL na EU v roce 2011 připadalo jen 11 % celosvětových emisí, zatímco podíl Číny dosáhl 29 % a u Spojených států to bylo 16 %. Za pokles může částečně recese, řada hlasů ale tvrdí, že potenciál Evropy přispět k dalším redukcím je minimální.
Vysoké ceny energií z Evropy vyhánějí celá odvětví, například zpracování oceli či hliníku. Naproti tomu roste dovoz produktů, které jsou často vyráběny daleko méně úspornou cestou. Tento proces přispívá k růstu škodlivých plynů vypouštěných do atmosféry. Efektivní, ale drahé továrny v Evropě se zavírají a poskytují prostor pro špinavou konkurenci v zahraničí. Zelené cíle také vedly k tomu, že na starém kontinentu začal zemní plyn vyklízet pozice a do popředí se vrací uhlí.
Podle Pascala Lamyho, odcházejícího šéfa Světové obchodní organizace, jsou úvahy o oživení průmyslu staromódním přístupem, jelikož jsou výrobky stále více napojovány na služby: „Hranice mezi zbožím a službami se úplně rozmývá.“
Jiné hlasy nicméně tvrdí, že právě země, které se rozhodly co nejvíc chránit svoji průmyslovou základnu (Německo), přestály krizi nejlépe. Každé pracovní místo v průmyslu podporuje dva lidi ve službách, tvrdí předseda sdružení Business Europe Jürgen Thumann.
Důvodem k uměřenému optimismu jsou reformy v předluženém jižním křídle a také rozplývající se obavy z rozpadu eurozóny. Energetické dilema ale bude Evropu tížit stále víc. Prezident Evropské rady Herman Van Rompuy poukázal na fakt, že reálné ceny energií v EU mezi lety 2005 a 2012 vzrostly o 27 %, víc než v jiných rozvinutých ekonomikách. Do roku 2035 má závislost kontinentu na dovozu ropy a plynu překročit 80 %. „To bude mít dopad na konkurenceschopnost našich firem a našeho hospodářství jako takového,“ prohlásil na fóru Rompuy.
Jako řešení navrhuje zvýšit energetickou efektivnost, modernizovat infrastrukturu, diverzifikovat zdroje a dokončit integraci národních trhů do jednoho celoevropského. To by prý spotřebitelům ušetřilo kolem 30 mld. EUR ročně na účtech za plyn a 35 mld. EUR ročně u elektřiny.
(Zdroje: WSJ, Presseurop.eu)