Egypt je považován za hřbitov arabského jara od chvíle, co egyptská armáda vyhnala z ulic stoupence islamistického Muslimského bratrstva a svrhla prezidenta Muhammada Mursího. Krvavé události v Egyptě mají dopad na celý region, ale v každé zemi se projeví jinak. V Egyptě jde o to, na jakých principech bude země stát, avšak od Sýrie po Jemen a od Libye po Irák jde o existenční boj o přežití, napsala agentura Reuters.
Egyptská revoluce v roce 2011 skoncovala s režimem Husního Mubaraka. Nahradilo ho do té doby zakázané bratrstvo a zvítězilo v prezidentských i parlamentních volbách, avšak do roka zničilo samo sebe. Mursí si znepřátelil kdekoho, protože místo aby se snažil pomoci ochromené ekonomice a zklidňoval politické rozdělení, věnoval veškerou energii upevňování kontroly nad státními institucemi.
"Ten rychlý pád islamistů mne překvapil. Očekával jsem, že Muslimské bratrstvo zůstane dlouho u moci, že vytěží ze zkušenosti islamistů v Turecku," říká tuniský analytik Džamil Arfaví. Turecká proislámská Strana spravedlnosti a rozvoje vyhrála troje volby po sobě. Muslimské bratrstvo nebo také Al-Ichván má teď důvod se obávat, že ho čeká nová ilegalita, protože armáda minulý týden vyhlásila výjimečný stav. Naposledy se to stalo po zavraždění prezidenta Anvara Sadata v roce 1981 a toto opatření zůstalo v platnosti přes 30 let.
Když bylo bratrstvo u moci, nedokázalo spolupracovat s islamistickými spojenci ani sekulárními protivníky. Znepřátelilo si i armádu. Egypt je nyní rozdělný více než kdykoli od vzniku republiky v roce 1953. "Nemají nejmenší ponětí o tom, jak funguje demokratická politika. Je těžké pochopit, jak se může někdo, kdo se dostane k moci, chovat tak hloupě. To je ohromující neschopnost," řekl odborník na oblast severní Afriky z univerzity v Cambridge George Joffe.
"Muslimské bratrstvo spáchalo politickou sebevraždu. Dostat se z toho jim bude trvat několik desetiletí, protože teď jim většina Egypťanů nedůvěřuje. V Egyptě a celé oblasti je nyní Al-Ichván nebezpečnou značkou," tvrdí americký akademik Fawaz Gerges. Bratrstvo ztratilo důvěru lidí také v Tunisku, Jordánsku i v pásmu Gazy. Potěšeni jsou vládci Saúdské Arábie, kteří mají tradičně obavy z konkurenta v islámu, i syrský prezident Bašár Asad. Ten převrat v Egyptě vidí jako ospravedlnění vlastního boje proti islamistům.
Podle autora knihy Egypt on the Brink Tareka Osmana se při střetu v Egyptě rozhoduje o tom, zda se prosadí vlády, které budou vést zemi v duchu sekulárního nacionalismu, anebo zda se bohatá a dávná tradice nechá vměstnat do islamistické svírací kazajky bratrstva. Tento boj o identitu se týká Egypta a Tuniska, zemí se silnými politickými strukturami. Avšak v Libyi a Jemenu, kde chybí fungující instituce a kde mezi sebou bojují jednotlivé kmeny, jde o boj o udržení státu.
V Libyi mocenské vakuum zaplnily ozbrojené milice, v Jemenu mnohá území ovládla Al-Káida a zemi trhá na kousky sektářství a kmenová rivalita. Boje v Sýrii vytvořily prostor pro Al-Káidu s její spojence. Novou krev do žil dostal souboj sunnitů a šíitů v Iráku.
Analytici se shodují, že budoucnost blízkovýchodních zemí jako Irák, Sýrie a Libanon je ohrožena. Těmto zemím vládly po rozpadu osmanské říše Británie s Francií. Obě daly přednost vlastním zájmům a nestaraly se o sektářskou a etnickou celistvost nových států. Tuto slabou stránku dosud kompenzoval arabský stát založený na bezpečnosti. Pád diktátorů, jako byl Saddám Husajn, nebo boj, jemuž čelí Asad, vynesly do popřední islamismus a souboj šíitů se sunnity.
Al-Káida rychle využila napětí v Iráku, mocenské vakuum v Jemenu i občanskou válku v Sýrii. Může sehrát významnou roli i v Egyptě. Tamní ministerstvo zahraničí hromadí důkazy potvrzující svůj výklad událostí a šíří fotografie, na nichž členové Muslimského bratrstva třímají nejenom tyče a střelné zbraně, ale také černý prapor Al-Káidy.
Generálové i noví vládci arabských států si ale musejí uvědomit, že čelí nové generaci, která se nedá zastrašit. Muslimské bratrstvo sice v Egyptě prohrálo, avšak jeho mladí členové nepřestávají proudit do ulic bez ohledu na tanky a odstřelovače. V Egyptě, Tunisku i Sýrii tvoří více než dvě třetiny obyvatel lidé do 30 let. "Mají nejen ekonomické požadavky. Je to první generace Arabů, která ovládá prostředky rychlé komunikace a chce rychlé řešení. Má k dispozici internet a satelitní televizi. Dokáže se rychle domluvit, vyjádřit nespokojenost, šířit svou verzi událostí a napadat jinou. Není ochotná čekat a dávat nezkušeným politikům čas, aby se učili svému řemeslu," soudí Osman.
(Zdroj: Reuters, čtk)