Bez ohledu na odlišnosti při formulování politik je zajištění finanční stability zodpovědností každé vlády. To volá po reálné a efektivní koordinaci politik a zastřešujícím rámci makroobezřetnostního vládnutí na domácí i mezinárodní úrovni.
Je prostou pravdou, že náklady na prevenci finančních krizí jsou mnohem nižší než náklady na jejich řešení, jakmile vypuknou. Koneckonců mají finanční krize přímou souvislost s podstatným poklesem výkonu a prudkým růstem nezaměstnanosti, a navíc – což je neméně důležité – často silně poškozují sociální soudržnost.
Dopady finanční krize a recese vyvolané pádem americké investiční banky Lehman Brothers přetrvávají i pět let po jejím vypuknutí. V mnoha rozvinutých ekonomikách zůstává reálný HDP nižší než před krizí. Míry nezaměstnanosti a rozpočtové schodky jsou vyšší a poměry veřejného dluhu k HDP dosahují rekordních úrovní.
Makroobezřetnostní politiky neslouží jako náhrada za zdravé makroekonomické politiky; přesto jsou nezbytné pro prevenci velkých bublin aktiv a pokřivení na finančních trzích, a tím i pro snížení rizika nepříznivých šoků na trzích i v reálné ekonomice.
Turecká finanční krize v roce 2001 například pramenila především z absence účinného regulačního a dohlížecího rámce pro bankovní sektor. Krize vedla k prudkému zvýšení poměru veřejného dluhu k HDP o 30 procentních bodů. Reálný HDP klesl o 5,7% a nezaměstnanost vzrostla o 4,9 procentního bodu.
Od té doby se Turecko zaměřuje na finanční stabilitu a strukturální reformy, které posílily jeho hospodářskou výkonnost a učinily zemi odolnější vůči šokům. Během globální finanční krize tak Turecko nemuselo utratit z peněz daňových poplatníků ani pětník na rekapitalizaci či rehabilitaci bank. Naopak náklady na sanace bank během zvenčí nezaviněné turecké krize před 12 lety činily přibližně 25% HDP.
Díky silným tureckým základům a makroobezřetnostnímu rámci v roce 2008 neměla globální finanční krize na ekonomiku země žádný trvalý dopad. Zotavení bylo rychlé a silné, přičemž růst reálného HDP dosahoval v letech 2010-2011 v průměru téměř 9%. Míra nezaměstnanosti v Turecku je dnes na nejnižší úrovni za posledních deset let a poměr veřejného dluhu k HDP je podstatně nižší než před krizí.
Turecká zkušenost naznačuje, že podoba makroobezřetnostního rámce by měla brát v úvahu domácí i mezinárodní finanční vazby. Mezinárodní rámec by měl především zachycovat rizika a hrozby rozšiřování krizí směrem od systémově důležitých finančních institucí. Rozvíjení a zavádění bankovních standardů Basel III je nezbytné pro vytváření proticyklických kapitálových nárazníků a zvyšování schopnosti těchto institucí absorbovat ztráty.
Pokud jde o domácí opatření, je institucionální architektura země klíčovým prvkem při zajišťování finanční stability a efektivní politické koordinace a kooperace. Turecko zřídilo Komisi pro finanční stabilitu, která dohlíží na účinnou a včasnou implementaci politik s přímými dopady na finanční sektor, a Výbor pro koordinaci ekonomiky, jenž monitoruje a vyhodnocuje problémy související s celkovou ekonomickou stabilitou. Oba orgány slouží k rozšíření operačních nástrojů a zavádění makroobezřetnostní politiky.
Například režim inflačního cílení implementovaný Tureckou centrální bankou byl revidován tak, aby jeho součástí byla i finanční stabilita, a od konce roku 2010 je v platnosti nový rámec měnové politiky. Ta dnes využívá rozšířenější paletu nástrojů, jako jsou politická sazba, koridor úrokových sazeb, poměry požadovaných rezerv nebo mechanismus záložní varianty.
Makroobezřetnostní opatření přijala rovněž turecká Agentura pro bankovní regulaci a dohled (BRSA) i další instituce. Například v roce 2011 zavedla BRSA regulaci upravující poměr půjčky k hodnotě u hypoték, aby omezila rychlou úvěrovou expanzi vyvolanou růstem spotřebitelských úvěrů. Ještě předtím, v roce 2009, přijala BRSA další důležité opatření, které zakázalo domácnostem půjčovat si v cizí měně, čímž je uchránila před následky kurzových výkyvů.
Pokud jde o bankovní sektor, používají se v něm od roku 2004 zátěžové testy a od roku 2006 je dodržován cíl v podobě poměru kapitálové přiměřenosti ve výši 12%. I během krize byly poměry kapitálové přiměřenosti bank vyšší než 8%, což požadovaly standardy Basel II, a distribuce zisků bankami je od roku 2008 pod bedlivým dohledem BRSA. V důsledku toho vznikly v účetních rozvahách bank bohaté rezervní fondy a návratnost kapitálu zůstává vysoká.
Turecko rovněž upravilo daňové zákony tak, aby penalizovaly přemrštěné externí půjčky nefinančními firmami a obsahovaly významné pobídky ke zvyšování dlouhodobých úspor domácností.
Navzdory těmto opatřením je situace i nadále znepokojivá. Po vypuknutí globální krize zaváděly velké rozvinuté ekonomiky nekonvenční měnové politiky, což vedlo k mohutným kapitálovým tokům do ekonomik s rozvíjejícími se trhy, jimž se snížily náklady na půjčky a rozšířil přístup k úvěrům. Zatímco však účetní bilance veřejného sektoru v zemích s rozvíjejícími se trhy jsou silnější než kdykoliv dříve – vykazují nízké schodky i zadlužení a velké devizové rezervy –, zadlužení domácností a firem se zvýšilo. To prohloubilo zranitelnost mnoha rozvíjejících se trhů vůči ostrému obratu kapitálových toků.
Zejména to platí o těch rozvíjejících se ekonomikách, které stejně jako Turecko vykazují vysoký schodek na běžném účtu. Vzhledem k tomu, že vnější deficit Turecka dosahuje 6% HDP, přijaly úřady makroobezřetnostní rámec, který kombinuje různé politiky zaměřené na snížení kurzové volatility ve velmi krátkodobém výhledu s opatřeními, jež mají dlouhodobě zvýšit domácí úspory a podpořit mezinárodní konkurenceschopnost reálného sektoru. Je to model, o němž by měly uvažovat i další rozvíjející se ekonomiky.
Mehmet Şimşek je ministr financí Turecka.
Copyright: Project Syndicate/Global Economic Symposium, 2013.