Když se v roce 1976 začaly stavět první dva reaktory jaderné elektrárny Vogtle v americké Georgii, předpokládaná cena činila 660 milionů dolarů. Reaktory byly nakonec spuštěny o jedenáct, respektive třináct let později s cenovkou 8,9 miliardy dolarů. Vzhledem k 1200% navýšení nákladů, které z větší části zaplatili odběratelé elektřiny, se nelze divit, že jádro nemá ve Spojených státech v posledních desetiletích na růžích ustláno.
Vogtle měl do velké míry smůlu. Nehoda na elektrárně Three Mile Island z roku 1979, při které došlo k uvolnění malého množství radioaktivního xenonu, vyvolala razantní reakci regulátorů v podobě zpřísněných nároků na bezpečnostní prvky a robustnost reaktorového designu, což značně prodražilo již probíhající stavby. Ty plánované byly zrušeny úplně. Osud jaderné energetiky v zemi, která provozuje nejvíc reaktorů na světě, se zdál být v dlouhém období zpečetěn.
Vyčerpávání fosilních zdrojů, snaha omezit emise CO2 a nutnost obnovit zastarávající výrobní kapacity začaly jádru v Americe v posledních letech znovu hrát do karet. Co čert nechtěl, smůla přišla i tentokrát, jenomže mnohem větší – nejdřív levný zemní plyn uvolněný břidlicovou revolucí a pak Fukušima.
Vidět je to opět na Vogtlu, kde se v roce 2009 začalo se stavbou dalších dvou bloků (AP1000). Design pro ně dodal americko-japonský Westinghouse, který se s AP1000 uchází i o zakázku na dostavbu Temelína. První nový reaktor měl být původně dokončen v roce 2016, další o rok později. Management společnosti Georgia Power, která bude bloky provozovat a spoluvlastnit s okolními regiony, nyní připouští, že termín spuštění prvního bloku by mohl být posunut na konec roku 2017. Společnost také místní úřady požádala, aby schválený rozpočet na dostavbu byl zvýšen o 737 milionů dolarů na 6,85 miliardy dolarů. Z projektovaného prodražení by zhruba 400 milionů uhradili spotřebitelé skrze vyšší účty za elektřinu.
Za zpožděním a rostoucími náklady nestojí ani tolik přísnější nároky regulátorů, jako spíš nepřipravenost a nezkušenost amerických strojírenských a hutních podniků. Fenomén je dobře pozorovatelný u dodavatelů řady klíčových součástí reaktorů a dalších prvků Vogtlu 3 a 4.
Loni v září objevili inspektoři amerického jaderného regulátora (NRC) nedostatky na 211 ocelových pleších, které se používají k vyztužení struktury reaktorového obalu. Materiál, dodaný místní firmou Cives Steel, měl podle zprávy NRC „nevyhovující svary, opravy svarů, chybějící závrtné šrouby, špatný nátěr, chybné rozměry a nečitelné identifikační znaky.“ Lajdácká práce si vyžádala přísnější kontroly ze strany zadavatele zakázky i autora reaktorového designu. Podle manažerů Georgia Power bude na zevrubný monitoring v závodech subdodavatelů třeba 150 dodatečných pracovníků, kteří pochopitelně něco stojí.
S nevyhovující kvalitou běžného materiálu typu armatur se setkávají i další energetiky (v USA je nyní ve výstavbě pět bloků). Podle odborníků potíž spočívá v tom, že na tyto výrobky, používané i v řadě jiných odvětví, mají jaderní energetici vyšší nároky, na což někteří producenti nejsou připraveni.
Ocelové pláty nebo výztuhy jsou vcelku maličkost a lze je přinejhorším objednat jinde. Problémy má ale i jeden z hlavních dodavatelů ve Vogtle, společnost Shaw Group. Podle jaderného inženýra Williama Jacobse, který v srpnu svědčil před Komisí pro veřejné služby státu Georgia, výroba obřího čtyřpatrového modulu CA20 o váze 700 tun v továrně Shaw Group v Lake Charles „výrazně zaostává za harmonogramem.“ Velké zpoždění v továrně nabrali i při produkci součástí parogenerátorů a palivových kanálů.
Komplikace jdou podle Jacobse i na vrub toho, že AP1000 je v podstatě revolučním konceptem, s jehož realizací nemají subdodavatelé žádné zkušenosti. To se odráží v nejistotě ohledně data dokončení Vogtle 3 i 4. „V současné fázi nejsme schopni určit, jestli je harmonogram rozumný a dosažitelný, dokud konsorcium neprokáže schopnost vyrobit a sestavit modul CA20,“ uvedl Jacobs před při slyšení. Konsorciem měl na mysli spojení Westinghouse a Shaw Group. Náklady dalšího zpoždění se podle něj mohou vyšplhat do stovek milionů dolarů.
Krom revoluční technologie mají v Lake Charles navíc zřejmě potíže s pracovní morálkou. Inspektoři NRC zde letos v květnu začali vyšetřovat podezření z nedostatečného dozoru kvality produkce. Podle regulatorních hlášení Shaw Group, kterou v únoru převzala společnost CB&I, se několik zaměstnanců továrny přiznalo manažerům s tím, že při vyplňování záznamů o tom, kdo prováděl svary na komponentech pro jaderné reaktory, občas záměrně udávají identifikační kódy svých kolegů. Uplatňovaná taktika „na mě tu díru v reaktoru nehodíte“ sice nutně neznamená, že výrobky z Lake Charles obsahují defekty, ale zadavateli zakázky trvajícímu na striktním dodržování vysokých standardů v době pofukušimské tato praxe rozhodně radost neudělá. Také do Lake Charles museli z Westinghouse a Georgia Power vyslat své vlastní dohlížitele.
Potíže s výstavbou nových reaktorů mají jednoho společného jmenovatele: nedostatek zkušeností a zakrněné dovednosti vyplývající z dlouhého období jaderného útlumu. Westinghouse si místo vybírání několika schopných dodavatelů, kteří by mezi sebou soupeřili, musí složitě zajišťovat kontrolu kvality u jednoho dodavatele, kterému nemůže důvěřovat. Všeobecný kvalitativní posun vpřed si podle odborníků vyžádá delší čas, a hlavně další a další projekty. Ty však v zemi kvůli konkurenci levného zemního plynu jeden po druhém umírají. V následujících deseti letech by podle Světové jaderné asociace (WNA) mohlo být v USA spuštěno kolem pěti reaktorů.
(Zdroje: Platts, Augusta Chroncile, WSJ, WNA)