Na nedávno skončené konferenci o jaderné energetice v Petrohradu se skupina českých novinářů optala šéfredaktora odborného portálu Atominfo.ru Alexandra Uvarova na stav korpusu vybuchlých fukušimských bloků. Na otázku jestli se radioaktivní tavenina „prožrala“ skrz základovou desku elektrárny Uvarov s lítostivým výrazem ve tváři odpověděl: „To nikdo neví. Nikdo tam nemůže, aby to zjistil.“
Co se dva roky po jedné z největších havárií v historii jaderné energetiky spolehlivě ví, je, že radioaktivita z těžce poškozených bloků stále uniká, nejvíce ve spojení s vodou, která se dostává do okolní půdy a také do moře. To je velký problém. Zabránit úniku radioaktivní vody považuje za prvořadou prioritu i předseda japonského jaderného regulátora (NRA) Shunichiho Tanaka.
Podle dostupných informací se v březnu ve sklepních prostorách energobloků a v drenážním systému elektrárny nahromadilo přes 360 000 tun radioaktivní vody a každý den se její množství zvětšuje zhruba o 400 tun díky protékání podzemních vod. Vedení společnosti Tepco, vlastníka elektrárny, včera přiznalo, že zamořená voda si pravděpodobně našla cestu do moře. Poprvé tak připustilo existenci problému, na nějž experti dlouho upozorňovali.
Zpráva, která se setkala s obnovenou vlnou kritiky na adresu energetiky, představuje další ze série uklouznutí managementu Tepco. Ten prý zanedbal prvotní známky možného výskytu potíží a poté se je snažil ututlat či zdržet jejich zveřejnění. Ohlášením radioaktivního úniku včera PR blamáž neskončila. Mluvčí společnosti Masayuki Ono dále přiznal, že zhruba 2000 pracovníků nešťastné elektrárny bylo vystaveno dávkám záření přesahujícím 100 milisievertů, což je práh, od něhož výrazně roste riziko vzniku rakoviny. Předtím společnost tvrdila, že nebezpečnou dávku dostalo jen 178 lidí.
Na velkou pravděpodobnost úniků radioaktivní vody bylo Tepco upozorňováno nejen odborníky, ale i úředníky NRA. Regulátor před dvěma týdny uvedl, že vlastníkovi Fukušimy nařídil problém vyšetřit. Navzdory vyšším úrovním radioaktivity ze vzorků podzemní a mořské vody odebraných v okolí elektrárny dosud společnost popírala možnost kontaminace moře. V květnu přiznala, že v pozorovací studni naměřila zvýšený výskyt radioaktivního cesia.
Podle mluvčího Ona je únik do moře možný, jelikož hladina podzemní vody v zamořených lokacích fluktuuje podle přílivových vln a úhrnu srážek. Zdrojem unikající vody mají být stejná místa jako dřív. Prý se nacházejí poblíž elektrárny, uvnitř oblasti ohrazené protizáplavovým valem. Do hráze je teď vstřikována chemická směs, která by měla zpevnit její strukturu a nedovolit kontaminované vodě proniknout do moře.
„V řadě věcí jste vždycky o krok pozadu. Měli byste taková rizika předvídat a přijímat příslušná opatření,“ káral management Tepca náměstek japonského ministra průmyslu Kazuyoshi Akba, který k hrázi přijel na inspekci.
Oceánologové na možnost radioaktivních úniků opakovaně upozorňují. Odvolávají se při tom na vysoké úrovně radioaktivity v rybách ulovených v blízkosti elektrárny. Většina ryb a mořských plodů z pobřeží kolem Fukušimy nesmí být konzumována doma ani vyvážena.
Nejtěžší havárie v centru pozornosti
Zprávy o pokračujících svízelích japonských energetiků při snahách o likvidaci následků fukušimských výbuchů by mohly oživit debatu o bezpečnostních prvcích, které jaderné bloky jistí proti nejtěžšímu typu havárií – rozpadu aktivní zóny a rozrušení tlakové nádoby reaktoru. Když se roztavené palivo dostane mimo reaktorovou nádobu, začne tato horká a chemicky velmi aktivní tavenina působit na samotnou betonovou šachtu reaktoru. Při tom se uvolňuje velké množství vodíku a další plynné těkavé produkty. Kromě nich ale unikají i netěkavé vysoce radioaktivní složky taveniny. Není vyloučeno, že se směs může skrz šachtu dostat až do půdy.
Možnost takové havárie předpokládá například lapač aktivní zóny, který je v posledních letech instalován v ruských a francouzských reaktorech. Jedná se o zařízení sloužící k zachycení aktivní zóny, která se protavila ven z reaktorové nádoby. Jeho účelem není jen zachytit pevné a roztavené kusy aktivní zóny, zařízení nacházející se uvnitř nádoby reaktoru i samotný materiál nádoby, ale také je zchladit.
Základem 800 tun vážícího zařízení je kuželovitá kovová konstrukce, která je vyplněná tzv. obětním materiálem. Ten má zabránit tepelnému a chemickému působení taveniny na betonovou šachtu. Dále lapač zajišťuje podkritičnost taveniny. V případě havárie je v něm roztavená aktivní zóna rozložena tak, aby se v ní nemohla spustit řetězová reakce. Pomocí vody ze zásobních nádrží či pasivních systémů je pak roztavený materiál dochlazován.
Zatímco francouzské a ruské reaktory jsou lapači vybavené, americké a jihokorejské nikoliv. Design reaktoru AP1000, který v tendru na dostavbu Temelína nabízí americko-japonský Westinghouse, předpokládá, že v případě nejtěžší havárie může být šachta reaktorové nádoby zcela zaplavena vodou. Toto chlazení je podle předložených dokumentů schopné zabránit tomu, aby roztavené kusy aktivní zóny ve spodní části hlavy reaktoru roztavily ocelovou stěnu nádoby a rozlily se do kontejnmentu, tedy do ocelového korpusu, který aktivní oblast reaktoru chrání.
Američtí regulátoři si nemyslí, že lapač aktivní zóny je nezbytná součást jaderné elektrárny. Člen komise udělující licence jaderným reaktorům v USA George Apostolakis na toto téma prohlásil, že výhody, které lapač aktivní zóny poskytuje, nepřevažují jeho vysokou cenu. Mnohem lepší ochranou je prý skutečné kvalitní a spolehlivý chladicí systém.
Opačný názor zastává bývalý dlouholetý šéf finského regulátora, pověstného svojí přísností, Jukka Laaksonen. Ten pochybuje, že je technicky možné zkonstruovat stoprocentně spolehlivý systém vnějšího chlazení a zasazuje se o zařazení lapačů aktivní zóny do projektů jaderných reaktorů. Laaksonen pro svém odchodu z regulátorské funkce nastoupil jako viceprezident společnosti Rusatom Overseas, která spadá pod státní korporaci Rosatom. Ta také nabízí svůj design v temelínském tendru.
(Zdroje: FT, WSJ, Bloomberg, All for Power, MfDnes)