V posledních zhruba 100 000 letech zažila naše planeta dobu ledovou a několik minidob ledových. Když však nyní Země směřuje k tomu, aby se do roku 2100 oteplila o čtyři stupně Celsia, rýsuje se před námi všemi „doba teplá“.
To není účelové strašení. Podle Mezivládního panelu pro změny klimatu (IPCC) můžeme do roku 2100 očekávat střední zvýšení povrchové teploty o 3,7oC, přičemž pravděpodobné pásmo se bude pohybovat mezi 2,6 a 4,8 stupni Celsia. Teplejší svět vyvolá masovou migraci z postižených oblastí a zhorší již existující propasti bohatství mezi státy. Blížící se doba teplá bude slovy Davida Victora z Kalifornské univerzity v San Diegu „ošklivá, brutální a horká“.
Očekává se, že emise skleníkových plynů dosáhnou v letošním roce rekordního objemu 36 miliard tun. Toto číslo se má podle předpokladů dramaticky zvyšovat, neboť boom rozvíjejících se ekonomik, který v posledních desetiletích vytáhl z chudoby miliardy lidí a zvýšil životní úroveň po celém světě, vyvíjí stále vyšší tlak na globální životní prostředí a zdroje. Do roku 2030 se na stoupající emisní zátěži začnou podílet tři miliardy nových spotřebitelů patřících ke střední třídě – většinou z Asie.
O dalekosáhlých důsledcích klimatických změn si můžeme udělat představu už dnes. V roce 2010 poškodilo velké sucho ve východní Číně úrodu pšenice a přinutilo zemi spolehnout se na dovoz. V kombinaci s rozsáhlými požáry v pšeničných pěstitelských oblastech Ruska to napomohlo k zdvojnásobení průměrných cen potravin na globálních trzích.
V arabském světě musí mnoho lidí utrácet za potraviny přibližně polovinu svých příjmů, oproti pouhým 5-10% v Evropě nebo ve Spojených státech. Není tedy překvapivé, že prudké zvýšení cen potravin přispělo k občanským nepokojům, jimiž započalo arabské jaro.
Jak dokládá tato vazba mezi globálními cenami potravin a politickou nestabilitou, žijeme v globálně propojeném světě, v němž nedokážeme správným způsobem vyrábět ani vytvářet správné ekonomické podněty, abychom mohli řešit vážné ekologické hrozby. Jak prohlásil prezident Světové banky Jim Yong Kim, klimatické změny jsou velkým problémem s malými řešeními.
Co tedy můžeme dělat, abychom našli velká řešení? Na nedávném summitu Světového ekonomického fóra o globální agendě, který se konal v Abú Zabí, jsem přednesla tři návrhy, jak by se dalo s klimatickými změnami bojovat.
Za prvé musíme vytvořit novou „koalici ochotných“ – zahrnující firmy, nevládní organizace, politiky jednotlivých států i místní vlády –, která se sjednotí kolem základních pravidel a principů, aby do roku 2020 stanovila emisní strop a do roku 2100 omezila globální oteplování na 2oC (za tímto zlomovým bodem už by byly nebezpečné klimatické změny nezadržitelné). Tato koalice by měla koncipovat rámec, který budou moci jednotlivé země přijmout, a představit ho na klimatickém summitu Organizace spojených národů na podzim roku 2014.
Za druhé musíme zajistit, aby existovaly odpovídající ekonomické pobídky pro ty země, které se k tomuto rámci přihlásí – a negativní pobídky pro ty, které to neudělají. Mezi taková opatření by mohl patřit například globální mechanismus financování zelené energie, jenž by byl dostupný pouze členským státům.
A konečně by se státy neměly spoléhat na OSN jako na jednací fórum, ale měly by se sdružovat kolem konkrétních iniciativ, od obnovitelné energie po trvale udržitelné zemědělství. Domnívám se, že tato sdružení budou činorodější a akceschopnější než jediná zastřešující struktura.
Mezi další myšlenky, které byly předloženy, patří například nabídka daňových úlev pro firmy, jež se zavážou ke snížení emisí, využití behaviorálních věd a otevřených dat ke zlepšení komunikace s veřejností v oblasti klimatických změn nebo vytvoření pozitivnější interpretace, která bude klást důraz na přínosnost multilaterálního úsilí o omezení emisí skleníkových plynů pro všechny země.
A protože mají být v roce 2015 přijaty další cíle navazující na Rozvojové cíle tisíciletí OSN, vede se vážná diskuse i o tom, jak učinit ze snahy o boj proti klimatickým změnám nedílnou součást celosvětového úsilí o vykořenění chudoby a zajištění důstojnějšího života pro lidi. Nové Trvale udržitelné rozvojové cíle by měly být výslovně navázány na ekologické otázky; hlad koneckonců nelze odstranit bez toho, že se zohlední složitá interakce mezi zemědělstvím, vodou a extrémním počasím.
Vzhledem k tomu, že největším světovým emitentem skleníkových plynů je v současnosti Čína, musí nepoměrně významnou roli sehrát právě tato země. Je nezbytné, aby úspěšně realizovala zásadní přechod od silné závislosti na uhlí k čisté energii. Musí také přestat s dotacemi fosilních paliv, přihlásit se ke koncepci elektromobilů a začít řešit hustá mračna městského znečištění, která jsou pohromou pro místní obyvatele a kaňkou na mezinárodní pověsti země.
V oblasti životního prostředí a čisté energie už Čína udělala několik významných kroků. A její dvanáctá pětiletka vytyčuje jednoznačný směr státní politiky v otázkách úspor energie, snižování emisí a průmyslového rozvoje. Nyní má čínská vláda za úkol přetavit tyto plány v demonstraci skutečného vedení, čímž napomůže k odvrácení trajektorie Země od katastrofálních úrovní oteplení.
O naléhavosti tohoto problému nelze pochybovat. Vědci z IPCC jsou si na 95% jistí, že příčinou klimatických změn je lidská činnost. Kdyby vám někdo řekl, že váš dům bude s pravděpodobností 95% vyloupen, také byste nečekali a okamžitě byste podnikli preventivní opatření. Svět musí učinit totéž.
Wu Čchang-chua je ředitelkou organizace The Climate Group pro širší Čínu.
Copyright: Project Syndicate, 2013.