Česká národní banka se svojí 200miliardovou palbou proti silné koruně připojila k deflačním válkám, které nastoupily po těch měnových. I tak by se dal interpretovat široce diskutovaný krok ČNB, alespoň podle banky .
Její analytici v nedávno vydané zprávě poukazují na skutečnost, že navzdory záplavě levných peněz, kolujících ve světovém finančním systému díky kvantitativnímu uvolňování a dalším stimulačním opatřením centrálních bank, se inflace drží znepokojivě nízko. Vysvětlení by podle mohlo spočívat v tom, že centrální banky skrze divoce rozjeté tiskařské lisy exportují deflaci.
„Je to monetární verze měnových válek. Místo likvidace deflačních trendů měnová stimulace centrálním bankám pouze umožňuje vyvážet deflaci do dalších částí světa,“ uvádí se ve zprávě banky pro investory.
Kvantitativní uvolňování řady velkých centrálních bank doprovází pokles směnného kurzu jimi spravovaných měn, který následně vede ke zvýšení inflace v „domovských“ státech QE. „Avšak na každý pokles hodnoty jedné měny nevyhnutelně připadá nárůst hodnoty jiných měn. A těm, kteří se potýkají s ´nechtěným´ posilováním kurzu, se inflace dostala pod očekávání nízko a často na nižší než chtěnou úroveň,“ uvedla s odvoláním na nižší než očekávanou inflaci v eurozóně ve druhé polovině roku 2013.
Evropská centrální banka se vyhnula novému kolu stimulace (v jejím podání nazvané LTRO), avšak americký Fed nadále na trhy chrlí desítky miliard dolarů měsíčně a Bank of Japan v dubnu začala s vlastním rozsáhlým programem nákupů aktiv všeho druhu. „Jestliže nekonvenční měnová politika funguje hlavně skrze směnný kurz, spíš než k vyléčení dezinflačních tlaků slouží primárně k jejich exportu. Je stále jasnější, že monetární stimulace jedné země je koulí na noze jiné,“ uvádí se ve zprávě . Ta také připomíná, že s výjimkou Japonska, jehož měna klesla v uplynulém roce nejvíc, všude ve světě došlo k neočekávanému poklesu inflace.
V prostředí nulových úrokových měr slouží měnová stimulace pouze k umělému zvyšování cen aktiv, aniž by však zrychlovala hospodářský růst. „Pokud mají společnosti, domácnosti i vlády plné ruce práce s oddlužováním, měnová stimulace nemusí padnout na úrodnou ekonomickou půdu. Pokud panuje nejistota ohledně dlouhodobé fiskální situace, růst státního zadlužení by mohl ostatní nutit pouze k vyšším úsporám nebo k urychlení splácení vlastních dluhů. Za těchto okolností může být aktivita každé jednotlivé centrální banky neschopná zabránit globálnímu deflačnímu trendu,“ domnívají se analytici .
Podle Richarda Duncana z Blackhorse Asset Management se kvůli QE nafoukla obrovská úvěrová bublina, která by po splasknutí mohla způsobit extrémní deflaci po celém světě. Podobně uvažují i lidé z a nevěstí kvůli tomu mnoho dobrého. „Ve standardním ekonomickém cyklu vede aktivita k inflaci. V prostředí po splasknutí bubliny, kdy se zadlužení pohybuje vysoko a panuje snaha o jeho redukci, platí opak: příliš nízká inflace zvyšuje reálnou hodnotu dluhů, což ztěžuje jejich splácení a, v důsledku, doléhá na poptávku a aktivitu.“ Názorným příkladem je stagnace Japonska, které se s deflací potýká už od poloviny 90. let.
(Zdroje: CNBC, HSBC)