Není pochyb o tom, že Fed podcenil škody, které v ekonomice napáchala hypotéční bublina. Mezi lety 2006–2008 ani nedokázal správně naplnit své povinnosti regulátora. Jeho reakce na finanční paniku v letech 2008 a 2009 byla ale příkladná a jeho role při vyčištění amerického bankovního sektoru v roce 2009 byla důležitá a prozíravá. Růst rozvahy Fedu, ke kterému došlo mezi lety 2010–2013, byl pak agresivnější než u většiny ostatních centrálních bank. Přineslo to pozitiva, ale i některá negativa.
Ben Bernanke bude tím, kdo za uvedené kroky sklidí nejvíce chvály a také nejvíce kritiky. Pokusím se osvětlit, kdy podle mého názoru jednal tak, jak by jiní nejednali. Nejčastěji se tak dělo proto, že na rozdíl od většiny jeho předchůdců přišel do Fedu z akademické sféry a věnoval se řadě problémů, které byly pro kroky Fedu během krize a po ní klíčové. Když byl Bernanke jmenován do čela Fedu poprvé, stalo se módou stavět do čela centrálních bank ekonomy a ne bankéře. Tento republikán, který ale svou politickou příslušnost nehlásá všude kolem, byl schopen vést Fed bez politických tlaků. Tím se mu podařilo dosáhnout politického konsenzu dost silného na to, aby prosadil některá důležitá monetární rozhodnutí. Ve svém posledním projevu ale i tak zmínil, že byl překvapen tím, kolik času musel věnovat setkáním s členy Kongresu.
Bernanke je v jádru členem keynesiánské školy a jednoznačně věřil tomu, že v recesi je nutno podpořit poptávku. Při svém odchodu tak kritizoval Kongres za to, že fiskální politiku utáhl v letech 2010–2013 příliš rychle. V té době ale byla jeho kritika umírněná a kdyby tomu bylo opačně, republikáni by mu ztížili jeho politiku nekonvenčního uvolnění. Zajímalo by mě, jak by se situace vyvíjela v případě, kdy by na Bernankeho místě seděl konzervativnější John Taylor. Bernanke pak během svého působení v čele Fedu změnil ekonomické smýšlení ohledně jednoho z klíčových témat naší doby. Už v roce 2002 pronesl významný projev týkající se deflace v Japonsku. Ten představoval návod na to, jak se chovat v situaci, kdy sazby narážejí na nulovou hranici. Nákupy aktiv centrální bankou byly přitom ostatními keynesiány odmítány s tím, že jejich efekt by byl nevýznamný. Širší podporu mělo nastavení inflačního cíle tak, aby odstranil deflační tlaky. Bernanke byl nadšeným zastáncem cílů týkajících se sazeb, jeho přístup sice někdy vyvolával zmatek na trzích, obecně ho ale můžeme považovat za úspěch.
Takzvaná „forward guidance“, tedy snaha o nastavení cílů vázaných na vývoj v ekonomice, představovala vrchol Bernankeho snahy o větší otevřenost a transparentnost Fedu. O podobné kroky se v minulých deseti letech snažily i jiné centrální banky, Fed ovšem dosáhl největšího pokroku. Bernanke správně pochopil, že tento posun je klíčový pro to, aby si centrální banka uplatňující nekonvenční politiku zachovala svou nezávislost. Naopak jeho zájem o regulaci se nikdy nezdál být silný a jeho přínos v této oblasti je omezený.
Někdo tvrdí, že Bernanke v podstatě zachránil svět tím, že na trhy v roce 2008 uvolnil vlnu likvidity. Šlo sice o rozhodný a dobře implementovaný krok, podobný ale učinil Mervyn King a dokonce i Jean Claude Trichet. Podle mého názoru je Bernanke jedinečný v tom, jak pomohl dát dohromady americký bankovní systém a jak inovativně nastavil monetární politiku po roce 2009. Našel cestu, jak ji uvolnit i poté, co sazby klesly k nule, přestože to bylo považováno za velmi složité. Konečný verdikt nad touto politikou budeme moci vynést ve chvíli, kdy se rozvaha Fedu zase vrátí k normálu. Alan Greenspan byl při svém odchodu z čela Fedu považován za „maestra“, jeho hodnocení se pak ale dramaticky změnilo. Podobné to může být i u jeho nástupce v případě, že se exit ukáže jako těžko proveditelný. Nyní tomu tak není, ale to nejtěžší nás ještě čeká.
(Zdroj: Blog Gavyna Daviese)