Čas hraje proti Číně

I když jsem se zde v řadě posledních komentářů snažil co nejvýstižněji vykreslit aktuální obrázek globální ekonomiky a jejích hlavních regionů, v této mé snaze se objevuje jedna velká díra. Tou je Čína. Jedním z hlavních důvodů je to, že se v této zemi nic neděje. Což může znít jako ignorance. Je to ale spíše určitý paradox: Situace se mění právě v Číně každý den, ale zároveň jsme v podstatě už pár let na stejném místě. Stále totiž není ani zdaleka jasné, zda celá snaha o přechod na nový „podnikatelský“ model čínské ekonomiky skončí úspěšně, či tvrdým přistáním.

Jádro, kolem kterého se čínská věc otáčí, je dobře známo a proto jen stručně: Dlouhá léta byl růst tažen exporty a hlavně investicemi. Přepočteno na hlavu je čínská zásoba reálného kapitálu (tedy kumulované investice) stále daleko za vyspělým světem a prostor pro další investice tu tedy je. Na druhou stranu již nyní dosahují investice velmi vysokého podílu na HDP. Trať tedy není zdaleka u konce ale sprintem už dál pokračovat nelze.

Nutný je tedy přechod na větší spotřebu (optimální investice a úspory nejsou investice a úspory maximální). Donedávna bylo jasné, že je tedy nutné posílit měnu, nechat růst sazby (přestat dotovat kapitál firem), nechat růst mzdy (ukončit dotaci firem ze strany domácností). Situace se nyní trochu zamotává, protože se například objevují názory, že kurz renminbi je příliš vysoko (!), rostou i sazby. Otázka ale je, zda je to ze správných důvodů. Jádro věci pak zůstává: je potřeba méně investic, eliminace bublin, více spotřeby. Problém je mimo jiné v tom, že v současném systému je zaháčkována řada „elit“. Direktivní systém může mít v určitých situacích pár předností, ale o celkovém obrázku bychom měli zrovna my mít slušný přehled. Není to tak dávno, kdy byla Čína považována za příklad všem dluhovým hříšníkům. Rok se s rokem sejde a jedním z hlavních rizik jsou dluhy Číny a zejména dluhy v jejím stínovém finančním systému. Ty jsou samozřejmě zrcadlovým odrazem onoho příliš dlouhého investičního sprintu (který sloužil i jako pokrizový stimulační nástroj).

Čím menší viditelnost a čím širší jsou scénáře budoucího vývoje, tím větší váhu kladou trhy na krátkodobá čísla a informační šum. Platí to u jednotlivých akcií a platí to u celých ekonomik. Jak nyní „šumí“ čínská ekonomika ukazuje poslední vývoj PMI ve výrobním sektoru. Čína se na rozdíl od světové ekonomiky ve výrobním sektoru vydala opět níže a kyvadlo úvah „tvrdé/měkké přistání“ se tak opět posunuje do negativnějšího výkyvu. 
 
 

Pokud bychom se šumu věnovat nechtěli a namísto toho nás zajímá nějaký symbol dlouhodobých problémů a výzev, hodí se pohled na druhý graf. V něm je odhadovaná výše všech dluhů ve společnosti mimo dluh centrální vlády. Do roku 2008 ceněná stabilita, pak stimulace přes investice a s ní prudký růst dluhu. Snahu o opětovnou stabilizaci pak následuje další a dosud neukončené období prudkého růstu. Celkově z úrovně 130 % HDP na současných cca 200 % HDP. Čas hraje proti Číně. 
 



Pozn.: Jiří Soustružník je aktivní investor a témata, o nichž píše, mohou souviset s jeho investicemi. Jeho sloupky nejsou poskytovány jako investiční doporučení. Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.