Mnozí v krizí stižených zemích eurozóny si stěžují, že pramenem jejich strádání je rigidní režim ekonomického zpřísňování – mimo jiné snižování mezd a penzí, zvyšování daní a prudce rostoucí nezaměstnanost –, který jim vnucuje Německo. Nepřátelství vůči Německu dosáhlo úrovně, jakou jsme v Evropě nezažili od konce druhé světové války.
Přesto lze v Evropě navzdory tomuto antagonismu zaslechnout hlasité volání, aby se Německo ujalo „vůdcovství“. Německo je bezpochyby nejvýznamnější ekonomikou Evropy a s nejnižší nezaměstnaností a poměrně zdravými veřejnými financemi je také ekonomikou s nejlepší výkonností – alespoň momentálně. Od Německa se tedy žádá, aby se ujalo vedení při záchraně eurozóny, což je meta, která je nejen v zájmu celého evropského společenství, ale i Německa, které se všeobecně považuje za zemi, jíž jednotná měna přinesla největší výhodu.
Stížnosti na vnucovaný „teutonský režim“ a volání po německé vůdčí úloze si na první pohled protiřečí – jako by šlo o kontinentální kognitivní nesoulad. Ve skutečnosti se stížnosti a výzvy k vedení vzájemně upevňují. Zavedení úsporných politik na periferii přimělo tyto země požádat o pomoc a domáhat se toho, aby se Německo ujalo vůdčí role tím, že na evropský stůl položí víc peněz.
Nikdo nebude popírat, že Německo má zájem na zachování eura. Proč by tedy nemělo podpořit své partnery finanční výpomocí, aby překonali krizi?
Taková podpora existuje už teď prostřednictvím různých záchranných mechanismů, především Evropského stabilizačního mechanismu a implicitních záruk TARGET 2, které byly od propuknutí krize zřízeny. Tyto mechanismy je však třeba odlišovat od režimu více či méně automatických a stálých transferů. Dokud plnohodnotná politická unie zůstává vizí do budoucna, musí fiskální transfery schvalovat národní parlamenty.
Pro teď – a pravděpodobně ještě na dlouhou dobu do budoucna – bude eurozóna nadále unií svrchovaných států, kde je každá země zodpovědná za vlastní politiky a jejich výsledky. Ujednání o nepřípustnosti finanční výpomoci, začleněné do zakládací úmluvy měnové unie, je toho nutným důsledkem. Například eurobondy nejenže by vytvářely morální hazard, ale „zdanění bez zastoupení“ by také bylo porušením zásadního principu demokracie a podlomilo podporu evropské myšlenky.
Vytvoření evropské bankovní unie je další oblastí, v níž převažují pomýlené výzvy k solidaritě. Návrhy na zřízení jednotného dohledového orgánu a rezolučního mechanismu jsou oprávněné. Žádat od ostatních, aby zaplatili za dědictví dřívějších nezodpovědných praktik bank, je však stěží důvodné.
Jaká by byla reakce, kdyby se třeba od italských či španělských daňových poplatníků žádalo, aby zaplatili za lehkomyslné chování německých bank IKB a HRE? Kdo by takovou žádost nepovažoval, mírně řečeno, na nevhodnou? Když se však finanční záchrana předkládá obráceně a od německých daňových poplatníků se žádá, aby podrželi lehkovážné italské či španělské banky, tak nějak se má za to, že jde o projev solidarity. Z minula přetrvávající problémy v národních bankovních soustavách by se měly vyřešit na národní úrovni dřív, než se bankovní unie posune vpřed.
Sanace vlád a bank není směr, kterým by se Německo mělo vydat. Má-li Německo vůbec plnit vůdčí úlohu, mělo by tak činit předložením modelu dobrých hospodářských politik, jejž ostatní napodobí. Mělo by vést tím, že bude dodržovat závazky vepsané do evropských smluv. Německo bohužel dalo ostatním ostudný a škodlivý příklad, když v letech 2003-2004 oslabilo Pakt stability a růstu Evropské unie tím, že jej nedodrželo.
Walter Hallstein, první předseda Evropské komise, opakovaně zdůrazňoval, že unie je založená na principu společenství národních států pod vládou práva (Rechtsgemeinschaft). Věrohodnost dnes lze obnovit jedině tím, že se opět začnou dodržovat smlouvy a pravidla.
Uvažujme o eurozóně jako o výběrovém klubu. Nebudou-li jeho členové dodržovat pravidla, jež jej definují, bude chřadnout. Ty, kdo pravidla porušují, je třeba varovat a posléze sankcionovat – nejlépe automaticky. Těm, kdo pravidla porušují setrvale, ba dokonce vyhlašují, že ve své vzpurnosti hodlají pokračovat, by se nemělo dovolovat, aby společenství vydírali, a nakonec by měli uvažovat o vystoupení z klubu.
Ti, kdo se obávají trvalé německé dominance v evropském „klubu,“ si nemusí dělat vrásky. Poté, co Německo před pouhými deseti lety vybředlo z postavení nemocného muže Evropy, vědomě, byť bezmyšlenkovitě teď demontuje reformy, které tak upevnily jeho ekonomiku. Posilováním už dnes ztuhlé regulace pracovního trhu, uskutečňováním pomýlené energetické politiky a otáčením penzijní reformy Německo podrývá své současné ekonomické postavení a bude se posouvat směrem k zemím sužovaným problémy.
Tento úpadek si vyžádá čas, ale dojde k němu. V souladu s ním vymizí výzvy k německému vedení a napjaté veřejné finance Německa potlačí žádosti o finanční transfery. Člověk si klade otázku: jak bude diskuse o „vůdcovství“ Evropy vypadat potom?
Otmar Issing, bývalý hlavní ekonom a člen výkonné rady Evropské centrální banky, je vedoucím Centra finančních studií na Goethově univerzitě ve Frankfurtu.
Copyright: Project Syndicate, 2014.