Pouhý den poté, co prezident ECB Mario Draghi poukázal na problémy spojené s fiskální konsolidací, vyhodil francouzský prezident svého ministra za to, že kritizoval politiku fiskálního utahování. Mezi oběma byl samozřejmě jeden klíčový rozdíl: Draghi si dal pozor na to, aby zdůraznil, že se stále pohybujeme v rámci daných fiskálních pravidel, tedy v rámci Paktu růstu a stability. Ten má sloužit jako „kotva důvěry, jejíž rozbití by bylo zničující“. Francouzský ministr pro ekonomiku Montebourg ale volal po „významné změně“ v ekonomické politice a posunu od fiskálního utahování. Ta je podle něho „nejextrémnější ortodoxií německé pravice“.
Ať už je politické pozadí vývoje ve Francii jakékoliv, ekonomická logika zůstává spíše na straně Montebourga než na straně Draghiho a Hollanda. Uznáme-li, že fiskální konsolidace je nyní problémem, musíme uznat i to, že problémem je Pakt růstu a stability, protože právě on je nositelem politiky utahování. To nejlepší, co s tím mohl Draghi udělat, je hovořit o „kotvě důvěry“. O jaké důvěře zde ale mluvíme? Důvěře v co? Draghi musí velice dobře vědět, že to byl právě jeho program OMT, který ukončil krizi let 2010–2012 a ne Pakt růstu a stability.
Washington Post se v souvislosti s vývojem v Evropě nedávno ptal, zda se tento kontinent vůbec nepoučil z historie a ze třicátých let? Zejména u levice je podivné, že její lekce úplně ignoruje. Ve Velké Británii je součástí levicového folklóru osud Ramsayho MacDonalda. Ten stál v čele labouristické vlády od roku 1929. Vláda se však rozpadla už v roce 1931 kvůli sporům o to, zda omezit podporu v nezaměstnanosti tak, aby byly získány půjčky na udržení se ve zlatém standardu. Velká Británie zlatý standard poté rychle opustila, ale Ramsay MacDonald zůstal v čele vlády. Řada levicových politiků ho však od té doby nazývá zrádcem.
Francouzská zkušenost
Francie se ale ani nemusí dívat na historii Velké Británie, aby viděla, jakou zkázu fiskální utahování v depresi vyvolává. Její vlastní Banque de France se ve dvacátých letech všemi dostupnými prostředky snažila o to, aby se země vrátila v předválečné paritě ke zlatému standardu. Banka pomohla tomu, že padla levicová vláda. Když se pak země ke zlatému standardu v roce 1928 skutečně vrátila, dovozy zlata vytvořily silné deflační tlaky. Proč se tedy evropská levice a zejména ta francouzská nepoučily z dvacátých a třicátých let? Proč i ty strany, které táhnou ke středu, věří tomu, že je třeba fiskálního utahování v době, kdy se zvyšuje nezaměstnanost?
Možná, že odpověď najdeme v nedávné minulosti. François Mitterrand byl zvolen prezidentem v roce 1981 po mnoha letech politického chaosu. Jeho vláda byla první levicovou vládou po 23 letech. Ve Velké Británii a v USA probíhal boj s inflací, který měl formu fiskálního utahování. Mitterrand se však vydal jinou cestou. Jeho vláda podporovala poptávku fiskálních stimulací a doufala, že zvyšující se produktivita eliminuje inflační tlaky. Francii se díky tomu sice podařilo vyhnout se recesi, do které spadly sousední země, inflace ale zůstala vysoko. V roce 1982 dokonce rostla, zatímco v jiných zemích už přišel její pokles. Zhoršení obchodní bilance pak vyvolalo tlak na frank a vláda nakonec svou politiku otočila.
Makroekonomové chápou, že popsaný vývoj se od toho současného velmi liší. Inflace v eurozóně dosahuje 0,4 % a ve Francii 0,5 %. Politici ale stále spojují vývoj v osmdesátých letech s fiskální stimulací a podporou poptávky „socialistickou politikou“. Naopak upuštění od této politiky si spojují s tím, že se Mitterrand udržel u moci až do roku 1995. Když se trhy v roce 2010 obrátily proti Řecku a jeho fiskální nezodpovědnosti, řada levicových politiků v Evropě se mohla domnívat, že by opět měla sáhnout k utahování. Nyní ale nejsou osmdesátá léta. Lepší historické porovnání nabízí období ještě o padesát let vzdálenější.
Autorem je Simon Wren-Lewis z Oxford University.
Zdroj: MainlyMacro