Rozpad eurozóny jako rozpad Rakouska-Uherska

Eurozóna nebyla navrhována s tím, že by z ní měl někdo odcházet. I na vrcholu krize v letech 2011 a 2012 politici naprosto odmítali možnost exitu. Mario Draghi tehdy uvedl, že „tato možnost není v dohodě“. Sílící populistické strany, které jsou zaměřeny proti současné ekonomické politice, ale ukazují, že nebezpečí rozpadu měnové unie není zanedbatelné. Pokud by k němu došlo, museli bychom podobný případ hledat ve vzdálenější historii. Obvykle se v tomto smyslu hovoří o rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918. Právě tento příklad sebou nese klíčová ponaučení. Prvním z nich je, že změna měny musí probíhat překvapivě. Každý, kdo má nějaká aktiva, se totiž bude snažit přesunout je do nějaké bezpečné oblasti, aby zabránil devalvaci jejich hodnoty. Na to, aby změna měny proběhla hladce, o ní musí vědět jen minimum lidí. Ekonom Michael Spencer tvrdí, že i dnes je teoreticky možné nahradit jednu měnu druhou, ale je velmi pravděpodobné, že lidé by takový krok odhadli předem. Nejpravděpodobněji může nyní nastat u slabých článků eurozóny.

Spencer říká, že když začalo být v roce 1918 jasné, že dojde k rozpadu říše, lidé převáželi krabice plné peněz tam, kde podle nich měly mít vyšší hodnotu. Poté nastalo razítkování peněz, které byly téměř všechny ve fyzické formě. Dnes ale držíme většinu našich peněz ve formě elektronické a jejich konverze by mohla proběhnout v jednom okamžiku. Jestliže by tedy plánovaná konverze zůstala utajená, nepředstavovala by větší problém. Pokud by se neutajila, je důležité, že kapitál se dnes přesouvá mnohem rychleji než za Rakouska-Uherska. Dnes prostě nejsme omezeni rychlostí cvalu koně.

V Řecku už exidus vkladů probíhá. Odliv kapitálu se před dosažením dohody mezi Řeckem a vedením eurozóny vyšplhal na 1 miliardu eur denně. Gabriel Sterne z Oxford Economics v souvislosti s podobným odlivem peněz zmiňuje Argentinu. Ta je podle něho kvůli vývoji z roku 2001 nejčastěji zmiňovaným příkladem odlivu kapitálu. Argentinská depozita přitom během krize klesla o 23 %. V Řecku došlo k odlivu kapitálu šestkrát většímu, pokud ho měříme na základě předkrizové hodnoty relativně k HDP. Před odchodem některé země z eurozóny by tak pravděpodobně muselo být zavedeno omezení na pohyb kapitálu. Pokud ale k něčemu takovému dojde, je těžké to vrátit zpět. Stejný krok učinil Island v roce 2008 a doposud nedošlo k jeho eliminaci. Na Kypru se zdálo, že půjde o přechodný nástroj, nyní to ovšem vypadá, že hovoříme o stálém stavu.

Konverze by se týkala i eurových bankovek. Bankovky vydané centrální bankou Řecka lze poznat podle jejich identifikačního čísla. Jsou už ale rozšířené po celé Evropě, takže by nemohlo dojít k prostému zrušení národních bankovek. Je pravděpodobné, že i dnes by tedy daná země musela přikročit k starému dobrému razítkování či kolkování podobně, jako tomu bylo za Rakouska-Uherska. Pokud by vláda byla skutečně radikální, mohla by říci, že platí pouze elektronické peníze a nedošlo by k distribuci žádné hotovosti. Mělo by to své výhody, ale na takový krok bychom si museli ještě počkat.

Bolehlav ale neskončí ani ve chvíli, kdy se podaří vydat novou měnu. Má-li nějaká země dluhy v eurech, její dluhová zátěž se zvýší, protože nová měna pravděpodobně projde devalvací. Tištění nových peněz přitom v takovém případě nepomůže. Pokud země dosáhne primárních přebytků, nemusí se vypořádat s tím, jak získat nové peníze. Jestliže přebytků nedosáhne, čelí vysokým sazbám a problémům se získáním nových financí. Po určité době by se ale měly dostavit pozitivní důsledky a oživení ekonomiky. Země jako Řecko si už ale vytrpěly hodně. Když se jeho vláda jednou rozhodne, že je nutné z měnové unie odejít, nebude to žádná pohodlná cesta. Bude to jako kocovina, která trvá po celé generace.

Zdroj: The Telegraph