Bernanke: Byla by lepší utažená monetární politika a nižší ceny aktiv?
Od počátku finanční krize používá Fed agresivní monetární politiku. Do ní spadá i kvantitativní uvolňování, které má za cíl tvorbu pracovních míst a udržení inflace blízko cíle ve výši 2 %. Pokroku bylo dosaženo, i když byl pomalejší, než bychom si přáli. Nezaměstnanost dosáhla vrcholu na 10 % v roce 2009, nyní se pohybuje na 5,4 % a stále klesá. Inflace se podle všeho také pohybuje směrem k našemu cíli. Na počátku byl Fed kritizován s tím, že jeho politika nebude efektivní, nebo naopak vyvolá vysokou inflaci a kolaps dolaru. Většina těchto predikcí se ukázala být lichá, kritici se tak otočili k jinému argumentu. Nyní tvrdí, že Fed zvýšil příjmovou nerovnost.
Tvrzení, že Fed zvýšil příjmovou nerovnost, obvykle začínají tím, že monetární uvolňování většinou zvedá ceny aktiv a snižuje sazby. Pokračují pak tím, že bohatí vlastní více aktiv než chudí a Fed tak podle této logiky ještě zvyšuje už tak velké rozdíly mezi bohatstvím obou skupin. Je pravda, že tyto rozdíly jsou jedním z klíčových témat i pro ekonomickou politiku. Zároveň se ale můžeme ptát, zda by měly hrát tuto roli i v oblasti monetární politiky. Já o tom pochybuji. Důvod spočívá v první řadě v tom, že růst příjmové nerovnosti je dlouhodobým trendem, který trvá celá desetiletí. Současný stav je hlavně důsledkem strukturálních změn, včetně globalizace, technologického pokroku, demografických trendů a institucionálních změn na trhu práce. Vliv monetární politiky je ve srovnání s těmito faktory zcela určitě jen velmi malý.
Mimo to platí, že pokud je monetární politika prováděna správně, znamená větší ekonomickou stabilitu a prosperitu v celé ekonomice. Mírní totiž dopady recese na trh práce a udržuje inflaci nízkou a stabilní. I kdyby byly přínosy monetární politiky skutečně rozloženy nerovnoměrně, nebyl by to důvod pro upuštění od monetárního uvolnění. Korigovat tento efekt by měla jiná ekonomická politika, například ve fiskální oblasti. Jde o oblast, která je doménou volených zástupců a pokud by politici přijali více zodpovědnosti za podporu oživení a tvorbu pracovních míst, monetární politika by mohla být méně agresivní.
K uvedenému je třeba doplnit, že distribuční efekt monetární politiky je poměrně složitý. Je pravdou, že uvolněná politika zvedá ceny akcií a akcie jsou drženy zejména bohatšími domácnostmi. To ale neznamená, že v celkovém efektu podporuje politika Fedu zejména bohaté. Ona totiž podporuje hlavně tvorbu pracovních míst a silnější trh práce znamená i vyšší mzdy. Z toho těží nejvíce střední třída. Kdybychom dali lidem vybrat mezi současnou politikou Fedu a alternativou ve formě utažené politiky a nižších cen aktiv, co by si asi vybrali?
Dlužníci obvykle těží z vyšší inflace, věřitelé naopak tratí. Dlužníci jsou obecně chudší než věřitelé, takže uvolněnější monetární politika v této oblasti příjmovou nerovnost snižuje. To neznamená, že Fed má za cíl zvednutí inflace, aby došlo k inflačnímu umořování dluhů. Snaží se ale, aby dosáhl svého inflačního cíle. To je výhodné pro dlužníky, protože jinak by se inflace snížila, nebo bychom se propadli do deflace.
Monetární politika určitě ovlivňuje i rozdělení bohatství a příjmů. Není ale jasné, jestli čistý efekt nerovnost zvyšuje či snižuje. Tato nejistota by pak neměla být překážkou Fedu v tom, aby se snažil o dosažení maximální zaměstnanosti a cenové stability. Tím prospívá celé ekonomice a pro řešení příjmové nerovnosti by se měly používat jiné nástroje.
Autorem je Ben S. Bernanke.
Zdroj: Brookings.edu