Evropská unie prochází krizí, ke které se přidává vývoj na Ukrajině a problematický vývoj vztahů mezi Evropou a Ruskem obecně. Krize je patrná i na Blízkém východě. V Evropě se projevuje vlnou imigrantů a zhoršováním vztahů s muslimy, kteří v Evropě žijí. Rusko a Čína k tomu všemu vyjednávají o užší vojenské spolupráci. V samém centru tohoto vývoje stojí země, která až donedávna neměla se svými sousedy významnější problémy. Jde o Turecko, jehož hranice jsou nyní kolem dokola v jednom ohni. Bojuje v Sýrii i Iráku, zhoršují se tenze v oblasti Černého moře. Na severu probíhají boje na Ukrajině. Směrem na západ probíhá řecká krize a Řecko má historicky k Turecku spíše negativní postoje. Tenze mezi Tureckem a Izraelem sice oslabily, ale určitě nezmizely.
Turecko se dotýká tří významných oblastí: Blízkého východu, Evropy a bývalého Sovětského svazu. Turecko se podle mého názoru mohlo stát významnou regionální mocností. Tedy významnou silou v regionu, jehož stabilita byla obvykle zajišťována zvenčí. Spojené státy se postupně rozhodly, že zde budou hrát pouze vedlejší roli. Tím zde zanechalo mocenské vakuum, které Turecko mohlo zaplnit. Ukazuje se však, že na to není připraveno a místo toho probíhá hledání rovnováhy mezi touto zemí, Íránem a Saúdskou Arábií.
Největším rizikem je nyní pro Ankaru oblast mezi Středozemním mořem a Íránem a mezi Tureckem a Jemenem. Ze Sýrie a Iráku se stalo bojiště, na kterém se střetávají sunnité, šíité a Kurdové. Děje se tak ve výbušném prostředí, které vytváří Írán, Saúdská Arábie, Izrael a Turecko. Každá z těchto zemí má své strategické zájmy. Írán se snaží o přežití svého režimu, proto podporuje síly bojující proti sunnitům. Spojené státy dnes tuto zemi vnímají jako spojence, protože obě tyto země bojují proti Islámskému státu.
Pro Saúdskou Arábii je ale Írán jejím hlavním nepřítelem. Nepřítelem je i Islámský stát, avšak existenční hrozbu představuje zejména regionální dominance Íránu. Rijád tak má společné zájmy s Izraelem – snaží se jak o omezení íránské vojenské moci, tak o boj s Islámským státem. Izrael k tomu čeká, jak dopadne situace v Sýrii. Al Assad sice jeho přítelem není, ale slabý Al Assad je lepší než silný Islámský stát. Občanská válka v Sýrii Izraeli vlastně vyhovuje, protože snižuje okamžitou hrozbu. Někdo ale v této válce vyhraje a izraelské preference jej v této oblasti spojují s Íránem. Celá situace je tak značně paradoxní.
Turecko se doposud nepřiklánělo k nějakým stranám těchto konfliktů. Turci ale stojí proti současnému režimu v Sýrii a tudíž by měli podporovat Islámský stát, který má stejnou pozici. Existuje řada zpráv o tom, že Turecko Islámský stát skutečně podporuje, ale Turecko proti němu v posledních týdnech provedlo řadu útoků. Nicméně jeho postoje se projevují i na složitých vztazích se Spojenými státy. Turecko jim v roce 2003 odmítlo poskytnout prostor pro invazi do Iráku a právě od té doby jsou jejich vzájemné vztahy problematické. Turecko nyní umožňuje silám NATO využívat jeho letecké základny, ale brání se prohlubování této spolupráce.
Turecko dnes nemá žádnou jednoduchou možnost, jak postupovat dál. Ankara sice papírově disponuje velkou armádou, v praxi ji ale ještě nevyzkoušela. A navíc viděla, jak dopadly americké konvenční síly v tomto regionu a nechce jít stejnou cestou. Turecko je rozděleno mezi sekulární a islamistické síly. Ty první podezírají ty druhé, že spolupracují s Islámským státem. Celá země tak čelí významným omezením a možná jde o úplnou paralýzu. Ze strategického hlediska čelí mnoha rizikům a jen několika pozitivním scénářům. Pozice Turecka tak částečně připomíná Izrael, jeho strategii vyčkávání a snahu o vyhnutí se nebezpečným krokům. Z politického hlediska není v Turecku žádná síla, která by podporovala intervence, nebo alespoň americké vzdušné útoky.
Pro Turecko je nejhorším scénářem vznik nezávislého kurdského státu v Sýrii či v Iráku. To by mohlo fungovat jako rozbuška pro Kurdy žijící na jihovýchodě Turecka a vést k destabilizaci celé země. Spojené státy mají na Kurdy v regionu určitý vliv. Pokud by se situace vymkla kontrole, Ankara by na ně spoléhala, že situaci uklidní. Kdyby se tak ale stalo, Washington by zase požadoval podporu ze strany Turecka při vojenských intervencích v regionu.
Spojené státy také budují alianci, která zahrnuje baltské země, Polsko a Rumunsko. Jejím cílem je bránit možnému rozšiřování ruského vlivu na Západ. Turecko by bylo logickou jižní kotvou takového uskupení. Už nyní turecké vojenské síly pořádají cvičení s rumunskými a americkými silami v Černém moři. Nad jejich rámec je ale turecká strategie nejasná. Podobné je to se snahami o členství v EU. Turecko o něj žádá už dlouho, jeho ekonomické výsledky z posledních deseti let ale naznačují, že tato země těží z toho, že členem EU není. Sekulární síly ovšem členství požadují, protože se domnívají, že by zajistilo sekulární povahu turecké společnosti.
Ankara má každopádně pevné ekonomické vazby s Evropou, ta se ale zmítá v krizi. Její centrum se přitom nachází v zemi, která je už věky tureckým nepřítelem – v Řecku. Důležitější je ovšem otázka islámského terorismu. Řada muslimů žijících v Německu má turecké kořeny. To, jak je s nimi zacházeno, je v Turecku pozorně sledováno. Ani tento faktor ovšem příliš nehovoří pro vstup Turecka do EU.
Geografická poloha Turecka jej předurčuje ke klíčové roli ve třech regionech. Podobně jako Spojené státy se snaží o dosažení regionální rovnováhy, ale najdeme tu jeden významný rozdíl: Spojené státy si tuto strategii zvolily, Turecko se jí nemůže vyhnout. Ankara to řeší tím, že postoje jsou nejasné a záhadné. Fungovat to bude, ovšem pouze do chvíle, než se projeví nějaká významná síla zvenčí.
Autorem je George Friedman.
Zdroj: Geopolitical Weekly