Kanada je spojována s velkou nudou. Ale co se týče ekonomické politiky, je to nemístné, protože tato země často stojí v čele změn. Je tomu tak i nyní, protože kanadští voliči odmítli další vládu konzervativců a do vlády naopak poslali středolevicové liberály. Na těch je zajímavé hlavně jejich jednoznačné odmítnutí politiky utahování, která je několik let typická pro celý západní svět. Liberálové se v Kanadě v podstatě jasně přihlásili ke Keynesovým myšlenkám a jednoznačně zvítězili. Podívejme se ale nejdříve na klidnou ekonomickou historii této země.
V padesátých letech se všichni domnívali, že je nutné navázat kurz domácí měny na dolar, ať to stojí, co to stojí. Výjimkou byla právě Kanada, která si nechala svůj volně plovoucí kurz a zjistila, že tento systém poměrně dobře funguje. Když se pak evropské země předháněly v tom, která dříve přijme euro, byla Kanada příkladem ekonomiky, která může mít vlastní měnu i přesto, že má úzké ekonomické vazby na velkou sousední ekonomiku.
Kanada také tolik nepropadla ideologii bankovní deregulace. Díky tomu byla rovněž značně ušetřena důsledků globální finanční krize. A tím se dostáváme k problematice deficitů a veřejných investic. Liberálové k tomu říkají, že sazby leží na rekordně nízkých úrovních a infrastruktura se nachází ve velmi špatném stavu. Ekonomika je navíc v útlumu, tudíž je čas na investice. Zní to rozumně? Mělo by, protože žijeme ve světě, kde existuje nadbytek úspor a každý se předhání v tom, aby vládám půjčil své peníze i za velmi nízké sazby. Je evidentní, že investice do budoucnosti jsou v takové situaci dobrým nápadem.
Přes to všechno k takovým investicím nedochází. Celý vyspělý svět provedl v roce 2009 mírnou fiskální stimulaci, její efekt už je ale dávno pryč. Po roce pak podíl veřejných investic k HDP klesá jak v USA, tak v Evropě a nachází se hluboko pod předkrizovými úrovněmi. Proč? Politické elity po roce 2010 uvěřily tomu, že hlavním problémem není nezaměstnanost a slabý růst, ale deficity. K tomu nikdy neexistovaly žádné důkazy. Koneckonců samotné nízké sazby ukazují, že investoři se dluhů neobávají. Co naplat, významní lidé hovořili o deficitech a média jich byla také plná. Jen málo politiků bylo ochotno proti tomu vystoupit. Prosadí tedy liberálové své plány v praxi? Měli by, protože sazby jsou v Kanadě na 1,5 % a země zároveň čelí utlumené poptávce, na které se projevují i nízké ceny ropy a deflace na trhu nemovitostí, který si předtím prošel bublinou.
Dánsko trpí kvůli euru
Američtí demokraté se nyní shodují na tom, že Dánsko je dobrý příklad toho, jak vést ekonomiku. A mají pravdu. V této zemi jdou ruku v ruce vysoké daně, silný systém sociální podpory a vysoká nezaměstnanost spolu s vysokou produktivitou. Dánsko tak ukazuje, že stát blahobytu může fungovat. Za poznámku ale stojí, že Dánsko si během finanční krize vedlo poměrně špatně, prošlo prudkým propadem a oživení bylo slabé. Jeho produkt na hlavu leží stále hluboko pod předkrizovou úrovní podobně jako v Portugalsku a Španělsku (i když v Dánsku bylo utrpení mnohem nižší). V čem je tedy problém?
Odpověď může částečně spočívat ve vysokém zadlužení domácností. Vysoké zadlužení domácností ale najdeme i ve Švédsku. A to si vedlo mnohem lépe i přesto, že se dopustilo některých vážných chyb v monetární politice. Moje interpretace je taková, že Dánsko platí vysokou cenu za „stínování“ eura. Tato země totiž sice nevstoupila do měnové unie, ale sleduje monetární politiku tak, jako kdyby euro přijala. K tomu se v posledních několika letech přidala politika fiskálního utahování. K ní Dánsko přistoupilo i přesto, že tato země je také schopná půjčovat si za velmi nízké sazby.
Japonsko potřebuje únikovou rychlost
MMF před několika dny pořádal diskusi týkající se vývoje v japonské ekonomice. Když jsem se na ni připravoval, zaměřil jsem se zejména na to, jaká je podstata ekonomického problému, kterému tato země čelí. V současné době už nejde o to, že by Japonsko potřebovalo okamžité povzbuzení růstu, jako tomu bylo před deseti lety. Potřebuje se nějak zbavit závislosti na fiskální stimulaci. A za druhé, je tu složité správně nastavit monetární politiku, protože se zdá, že slabá poptávka je v podstatě permanentním rysem japonské ekonomiky.
V roce 1998 se Japonsko nacházelo uprostřed ztracených dekád a bylo pravděpodobné, že růst se pohybuje hluboko pod potenciálem. Nyní je mu ale pravděpodobně hodně blízko. Problém tak představuje hlavně to, že relativně zdravý růst značně závisí na fiskální stimulaci. Japonsko stále dosahuje vysokých deficitů a to v prostředí pomalého růstu znamená růst poměru dluhu k HDP.
Doposud to nevyvolává žádné problémy a japonská ekonomika je na tom určitě lépe, než kdyby se dříve snažila o vyrovnání rozpočtů. Přestože se ale sám domnívám, že strach z deficitů je obecně příliš vysoký, rád bych viděl, aby se situace v Japonsku stabilizovala. Další problém ale spočívá v tom, že v prostředí nízkých sazeb nejde použít monetární politiku tak, aby eliminovala fiskální utahování. Je tu tedy pádný argument pro snahy o zvednutí inflace, protože vyšší cenový růst by umožnil pokles reálných sazeb a monetární politika by tak mohla lépe vyvažovat tu fiskální.
Monetární politika by mohla v Japonsku fungovat, kdyby měla ten správný druh důvěryhodnosti. Konkrétně to znamená, že by musela důvěryhodně slíbit, že bude „nezodpovědná“. Pak by mohla být efektivní i v pasti likvidity, ve které se Japonsko nachází. Tato země se ale hlavně nalézá v demografické pasti a to z ní činí kandidáta na sekulární stagnaci. Zdá se, že negativní sazby u něj budou víceméně stálým jevem. Poté by i „nezodpovědná“ monetární politika měla jen omezenou pravděpodobnost úspěchu. Pokud totiž nebude nikdo věřit tomu, že dojde k růstu inflace, k jejímu zvýšení prostě nedojde. Jedinou cestou je spojit expanzivní monetární politiku se stimulačním fiskálním šokem.
Celý závěr se tedy jeví jako problematický: Japonsko se snaží o dosažení vyšší inflace, aby vytvořilo prostor pro fiskální konsolidaci. Inflaci lze ovšem zvýšit pouze fiskální expanzí. Nejde o paradox, ale o hodně nekonvenční úvahu, kterou půjde jen velmi těžko přeměnit na reálnou ekonomickou politiku. Celkově ale jistě platí, že Japonsko potřebuje skutečně agresivní monetární a fiskální politiku spolu s vyšším inflačním cílem. Ten musí být dost vysoký na to, aby bylo dosaženo potřebné únikové rychlosti. Abenomie byla pozitivním překvapením, ale není ani zdaleka jasné, zda je její agresivita dostatečná.
Zdroj: NYTimes, blog P. Krugmana