Proč je německý ekonomický střední proud tak prapodivný? A je to vůbec důležité? Odpověď na druhou otázku zní rozhodně kladně. Odpověď na tu první se pak do značné míry odvíjí od toho, že Německo je významným věřitelem. Jeho kritika se v poslední době zaměřuje zejména na ECB a její monetární politiku, včetně negativních sazeb a kvantitativního uvolňování. Německý ministr financí Wolfgang Schäuble dokonce tvrdí, že ECB nese velkou vinu zodpovědnosti za to, že v Německu roste popularita krajní pravice, která se staví proti členství v eurozóně. Takové komentáře představují mimořádně silný útok proti ECB.
Konkrétní kritika ECB ze strany Německa má široký závěr: Monetární politika eurozóny prý snižuje motivaci periferie k provádění potřebných reforem, nebyla schopná snížit dluhy, podkopala solvenci pojišťoven, penzijních fondů a spořitelen, nebyla schopná zvýšit inflaci a vytváří negativní nálady namířené vůči společnému evropskému projektu. Podobné názory jsou v souladu s celkovým pohledem na ekonomiku, který v Německu převažuje. Ten je podle některých názorů formován hlavně myšlenkami Waltera Euckena. Tento vlivný otec poválečného ordoliberalismu tvrdil, že ekonomika by měla fungovat na třech hlavních pilířích: Vyrovnaném rozpočtu, cenové stabilitě a cenové flexibilitě. U malé otevřené ekonomiky je to rozumný pohled a lze jej uplatnit i u větších ekonomik typu Německa, pokud mají konkurenceschopný výrobní sektor. Zobecňovat jej na velké ekonomiky typu eurozóny ovšem nelze. To, co funguje v Německu, nelze aplikovat na ekonomiku třikrát větší, která je mnohem uzavřenější.
V posledním čtvrtletí roku 2015 byla reálná poptávka v eurozóně o 2 % níže než v prvním čtvrtletí roku 2008. V USA se ovšem nacházela o 10 % výše. Tato obrovská slabost evropské poptávky ale předmětem německé kritiky není. ECB se naprosto správně snaží o pád do deflační spirály v ekonomice, která trpí chronickou slabostí poptávky. A jak správně tvrdí Mario Draghi, nízké sazby nejsou příčinou problému, ale jeho symptomem.
Právě německá historie ukazuje, že současný problém eurozóny tolik prosazované strukturální reformy pravděpodobně nevyřeší. Nejvýraznějším rysem německé ekonomiky je totiž to, že není schopna vstřebat téměř třetinu úspor, které vytváří, a to i přesto, že sazby leží na rekordních minimech. Německé společnosti investují méně, než kolik vydělají. Vytváří se tak obrovské vnější přebytky. Proč by jiní měli být schopni používat úspory, které sami Němci využít neumí? Proč by strukturální reformy v jiných evropských zemích měly vést k investicím, ke kterým v Německu nedochází?
Reálný vývoj je takový, že z eurozóny se stává takové slabší Německo. Bilance jejího běžného účtu se posouvá do přebytku. Eurozóna se tak stává závislá na tom, že jiné ekonomiky budou ochotny zadlužovat se a utrácet. Ovšem zbytek světa je v této oblasti stejně opatrný jako ona sama. Úspory jsou každopádně v eurozóně velmi málo ceněny a politika nízkých sazeb tomu plně odpovídá. Jádrová inflace se pak díky ECB drží na úrovni 1 %. Sice neroste, ale alespoň došlo k její stabilizaci a to není neúspěch. Naopak.
V zemích, které půjčují ostatním, je samozřejmě politika nízkých sazeb nepopulární. Co by ale vyvolalo utažení této politiky? Vzrostlo by reálné zadlužení, byla by podpokopána flexibilita reálných mezd. Deflační spirála by se stala mnohem vážnější hrozbou než negativní sazby. Pokud by byla eurozóna spravována tak, aby to vyhovovalo jen věřitelům, přišel by pád. Politika musí být vyvážená a snaha ECB o boj s deflací musí být její nedílnou součástí. Německé zájmy a názory mají velkou váhu, ale neměly by být vždy rozhodující. Jestliže se Němci domnívají, že je tomu jinak, měli by odejít. Vyvolali by tím velké krátkodobé problémy, ale pokud chtějí zůstat v eurozóně, musí se smířit s politikou ECB. Sama ECB sice dobré fungování eurozóny nezajistí, ovšem výrazně k němu přispívá.
Autorem je Martin Wolf.
Zdroj: FT