Je možné z Řecka nějak udělat ekonomiku, která je schopná samofinancování a zároveň zůstane v eurozóně? Co by k tomu bylo třeba? Jde o významné otázky a odpovědi na ně příliš nesouvisejí s tím, co vidíme nyní. Dosavadní strategie jde v duchu neustálého poskytování dalších půjček a předstírání, že se tím něco řeší a Řecko není v defaultu. Řecko zase předstírá reformy a obě strany hrají o čas. Jak ale vypadá realistický pohled na věc?
Výchozím bodem by měla být poslední analýza týkající se udržitelnosti dluhů, se kterou přišel MMF. Jeho závěr lze shrnout snadno: Rádi bychom se omluvili za chaos, který jsme způsobili. Fond totiž uznává, že záchranný program, který byl schválen v roce 2010, byl naprosto nerealistický. Dokonce ani odpuštění dluhů, ke kterému došlo v letech 2011–2012, nebylo dostatečné. Pokud ovšem právě nevěříme „velmi ambiciózním cílům řecké vlády v oblasti růstu, fiskálních přebytků a privatizace“.
MMF se tedy snaží zaujmout realistický postoj. Tvrdí, že Řecko nedosáhne udržitelných primárních fiskálních přebytků. Ty by byly těžkým úkolem pro každou zemi a u Řecka s jeho nefunkčním systémem vybírání daní, špatně fungující vládou a ekonomikou v útlumu je to nemyslitelné. MMF také snížil odhad dlouhodobého trendového růstu řecké ekonomiky na 1,25 % ročně. K tomu počítá s růstem výnosů vládních dluhopisů v eurozóně včetně Řecka. To vše znamená, že řecké dluhy jsou neudržitelné.
Pokud by měl být řecký dluh splatitelný, musela by být výrazně prodloužena doba jeho splatnosti a sazby by nesměly překročit 1,5 %. Jenomže dosažení takových sazeb by v podstatě vyžadovalo vytvoření „transferové unie“. Uvedené závěry jsou brutálně pesimistické. Německý ministr financí Wolfgang Schäuble nicméně tvrdí, že nejlepší politikou je v současné době vyčkávání. V praxi pak existují tři hlavní možnosti. První z nich představuje neustálé prodlužování současné politiky, udržování Řecka nad vodou a trvání na cílech, které nemohou být splněny.
Druhou možností je ukončení současné politiky a snížení hodnoty dluhů, ovšem výměnou za reformy. Nejdříve přitom musí proběhnout reformy a pak bude dluh snížen. A nakonec je možné, že řecké problémy uvnitř eurozóny prostě řešitelné nejsou. Řekové doposud tuto možnost odmítají. Je ovšem fakt, že největší obavy nebudí fiskální situace Řecka, ale jeho vnější pozice. Řecký zahraniční obchod se přitom nedostal do přebytků ani poté, co země prošla obrovskou recesí. Exporty zhruba stagnují a veškeré zlepšení obchodní bilance odráží pokles dovozů. Pokud by došlo k oživení domácí poptávky, dovozy by začaly opět růst, ale není, kdo by je financoval. Řecko by se tak muselo neustále potácet v útlumu. Řešení jsou pouze dvě: Transfery či prudká reálná depreciace. K ní ale uvnitř eurozóny dojít nemůže.
O své další strategii nyní přemýšlí i samotný MMF. Německo ho chce udržet ve hře, ovšem ne s jeho novými postoji týkajícími se snižování dluhů. Vybrat si tedy musí i Berlín. Pokud MMF neprosadí své, měl by se z celého procesu stáhnout. Řecko možná už nezachrání, ale může ještě zachránit sám sebe.
Autorem je Martin Wolf.
Zdroj: FT