Některé vynálezy a inovace jsou důležitější než jiné. To je krátce řečeno hlavní myšlenka výborné knihy Robert Gordon z Northwestern University pojmenované The Rise and Fall of American Growth (Vzestup a pád amerického růstu). Toto dílo se zaměřuje na hlubokou změnu amerického způsobu života v období mezi roky 1870–1970 a následný útlum. Nyní tedy podle tohoto ekonoma žijeme ve věku nízkého růstu, protože technologický pokrok už není tak významný.
Známá ekonomická historička Deirdre McCloskey trvá na tom, že podobný pesimismus je pro nám zas a znova špatným vodítkem. Poukazuje na to, že jsme dnes nesrovnatelně bohatší než před dvěma stě lety. A má pravdu. Gordon však tvrdí pouze to, že ekonomický růst nemá stále stejné tempo. Například období 1920–1970 bylo dynamičtější než období před ním i po něm. Detailnější pohled pak ukazuje, že americká ekonomika si prošla dvěma obdobími rychlé inovace: První nastalo v letech 1920–1970. Druhé, kde už byl ale růst produktivity nižší, nastalo v letech 1994–2004.
Proč se v podobných úvahách zaměřovat na americkou ekonomiku? Protože ta stojí v popředí inovací a růstu produktivity již od roku 1870. V období do druhé světové války se jí vyrovnala ještě jedna či dvě evropské země, pak už nikdo. A jak vysvětlit to, že produktivita tažená inovacemi nejdříve rostla a poté zase začala klesat? Gordon tvrdí, že nejdříve pomáhala energetická revoluce, včetně boomu v těžbě ropy, využívání elektrické energie a spalovacích motorů. Zrodil se chemický průmysl, lidé se začali radovat z dodávek pitné vody a odpadního systému. Následně se objevily nové stroje a přístroje, včetně telefonů, rádia, ledniček, letadel a automobilů. Následovalo vybudování infrastrukturní sítě, urbanizace, vzrostla potřeba vzdělaných zaměstnanců. Po sedmdesátých letech ale už k žádným převratným změnám nedocházelo. Přechodný návrat k vyššímu tempu růstu produktivity nastal jen mezi roky 1994–2004. Šlo o pozitivní dopady internetu, které ale rychle vyprchaly.
Určitou roli při posuzování dlouhodobého vývoje produktivity hraje i to, že měřítka jako HDP jsou nepřesná. Například dostatečně neodrážejí zlepšování kvality výrobků či uvádění nových výrobků na trhu. HDP neodráží ani to, že dnes máme na výběr z mnohem většího spektra zboží než před mnoha lety, cestujeme rychleji, komunikace je jednodušší, práce není tak nebezpečná, vzrostla očekávaná délka života, a podobně. Jinak řečeno, HDP není dobrým měřítkem toho, jak se zlepšuje náš životní standard. Na druhou stranu není důvod, proč by měl být nyní horším měřítkem, než tomu bylo v minulosti. Není tedy pravděpodobné, že by slabiny v jeho sestavování výrazně ovlivňovaly porovnávání jednotlivých historických období.
Gordon v podstatě ničí jak optimismus týkající se vysokého budoucího ekonomického růstu, tak pesimismus ohledně problémů se zaměstnaností. Nenacházíme se ani na počátku éry mimořádně rychlého růstu, ani na počátku období, ve kterém by kvůli technologickému pokroku docházelo k masivnímu ničení pracovních míst. Pokud se někdo domnívá, že neustále rostoucí životní standard je samozřejmostí, jde o plané naděje. Jestliže někdo věří, že nám k němu dopomohou nějaké „strukturální reformy“, jedná se o ničím nepodloženou víru. Ekonomická politika by měla podporovat inovace, jak jen může. Nepředpokládejme však, že se nějakým jednoduchým způsobem vrátíme do období rychlého technologického pokroku a růstu produktivity.
Autorem je Martin Wolf.
Zdroj: FT