Bývalý ministr zahraničí USA Henry Kissinger v rozhovoru pro The Atlantic uvedl, že volební vítězství Donalda Trumpa nečekal. Podle jeho názoru by nový americký prezident mohl „nastolit rovnováhu mezi zahraniční politikou USA a jejich vnitřní situací“. V současnosti totiž existuje velký rozdíl mezi tím, jak americkou zahraniční politiku vnímají tamní elity a běžní lidé. Nový prezident má příležitost to napravit, ale jestli ji využije, je pouze na něm, tvrdí bývalý politik.
Kissinger se domnívá, že už by měly skončit debaty o tom, zda je Trump pro prezidentskou funkci kompetentní: „Byl zvolen a musíme mu dát příležitost, aby svou filozofii převedl do praxe.“ Sám Trumpa nehodlá kontaktovat, ale pokud jej nový prezident požádá o pomoc, vyhoví mu. Podle Kissingera je přitom jasné, že zahraniční země jsou z nového prezidenta USA v šoku. Přesto by ale měla být stále otevřená cesta novému dialogu. Dokonce je nadále možné udržet určitou kontinuitu americké zahraniční politiky. Čína i Rusko budou nyní pečlivě studovat nové možnosti, Trump přitom podle Kissingera není zastáncem Putina. Pouze „používal určitou rétoriku, protože Putin o něm řekl pár hezkých slov a on na to musel takticky reagovat“.
„Nyní je pravděpodobné, že Putin bude čekat, jak se situace dál vyvine. Rusko a Spojené státy se setkávají v mnoha situacích, ve kterých ani jedna země nemá vše pod kontrolou. Příkladem jsou Ukrajina i Sýrie. Je možné, že někdo se nyní bude cítit méně omezen a bude se snažit provést určité kroky. Putin bude čekat, až se ukáže, jaké má možnosti,“ říká Kissinger. Ohledně vzniku větší nestability ve světě dodal:
„Podle mého mínění byla velká světová zahraniční politika v posledních šesti měsících v útlumu a čekalo se na výsledky amerických voleb. Svět pak pozoroval, že v USA došlo k domácí revoluci a nyní bude po určitou dobu vyčkávat. V určitou dobu ale bude nutné se zase rozhodnout. Výjimku mohou tvořit nestátní skupiny, které se mohou snažit USA vyprovokovat a podkopat jejich globální pozici. Mohou dospět k názoru, že Trump bude na teroristický útok reagovat způsobem, který jim hraje do karet.“
Írán podle Kissingera pravděpodobně dospěje k závěru, že jaderná dohoda nyní stojí na velmi křehkém základě, ale bude podobně jako ostatní vyčkávat a pozorovat Trumpa. Nikdo totiž neví, jaká jeho zahraniční politika skutečně bude. Budeme se nacházet v období „intenzivní analýzy Trumpa“. Jeho zvolení je do značné míry důsledkem toho, že americké intelektuální a akademické elity útočí na hodnoty běžných Američanů. A co by novému prezidentovi USA Kissinger poradil? „V první řadě musí ukázat, že má všechny známé problémy pod kontrolou. Za druhé musí demonstrovat, že si je vědom toho, jak vznikly a jak se vyvíjejí. Prezident má odpovědnost, které se nemůže zbavit. Musí ukazovat směr. Musí ukazovat, čeho chce země dosáhnout, čemu se snaží zabránit.“
Kissinger se domnívá, že „svět je v chaosu“. Problémy se objevují v mnoha jeho částech a cíle americké zahraniční politiky by měly být dva: Za prvé, omezit chaos v jednotlivých regionech. Za druhé, vytvořit ucelený rámec a principy, podle kterých by šlo celý systém řídit. Strategická rozhodnutí musí učinit všichni počínaje zeměmi na Blízkém východě, pak Rusko a Čína a do určité míry i Evropa. Čína si musí ujasnit, jakou roli vlastně chce ve světě hrát. Rusko zase nemá jasno v tom, jaké jsou cíle jeho konfrontačních kroků.
Američané se podle Kissingera musí rozhodnout, čemu budou bránit bez ohledu na to, jak k tomu došlo a jak to bylo ospravedlňováno. Příkladem by mohla být ruská invaze do Lotyšska. Druhou otázkou, kterou si musí Američané zodpovědět, jsou jejich skutečné cíle. Podle jeho názoru by cílem USA mělo být to, aby se Evropa, Blízký východ a Asie nedostaly do područí jedné dominantní země, která by se chovala nepřátelsky.
Kissinger má za to, že mezi Američany a Čínou existuje kulturní mezera, kterou popsal následovně: Američané se domnívají, že běžným stavem pro svět je mír a pokud se objeví problém, někdo jej musí vytvářet. Pokud ten někdo bude poražen, vše se vrátí zpět do harmonie. Číňané ale naopak v taková řešení nevěří. Pro Peking je vyřešení jednoho problému pouze vstupenkou k dalšímu. Čína se tedy mnohem více zajímá o trendy: „Kam kráčíte? Jak bude podle vás svět vypadat za patnáct let?" Tyto kulturní rozdíly jsou podle Kissingera patrné i v případě, když se setká americký a čínský prezident. Okamžité problémy jsou často vyřešeny. Určení společných priorit a společného přístupu pro budoucnost se ale moc času nevěnuje.
Autorem je Jeffrey Goldberg.
Zdroj: The Atlantic