Je to už téměř deset let, co jsme se věnovali neustále se opakujícímu cyklu boomů a kolapsů, který je typický pro Rusko. V té době bylo na vrcholu a stávala se z něj významná a silná země. V současné době ale probíhá pád do té méně příjemné fáze cyklu. Strategie, která předtím Rusko revitalizovala, nyní ztrácí na efektivitě. To nutí tuto zemi a její vládu k větší agresivitě směrem ven i dovnitř. Jenže dnes už Rusko nemůže jednat z pozice síly, což se bude ukazovat stále více. Nakonec to povede ke vstupu do další fáze cyklu.
Popsaný cyklus v Rusku probíhá už téměř osm století. Nejdříve se země zvedne z chaosu, vrátí se do pozice regionální a někdy globální velmoci, dosáhne agresivního růstu, pak ale systém padne. Po tomto kolapsu přichází nový vzestup. Nejde ani tak o důsledek politického vývoje jako geografických podmínek, ve kterých se tato země nachází. Ty jsou totiž poměrně nevýhodné, protože hovoříme o největší zemi na světě, která se rozprostírá napříč třinácti časovými zónami. Ovšem asi 75 % Ruska je v podstatě neobydlenou tundrou, která znemožňuje rozvinutí vnitřního obchodu. Námořní obchod zase brzdí to, že země má jen jeden přístav v teplých vodách, a to v Černém moři. Ten je ale blokován rivaly včetně Turecka. To vše brzdí ekonomický rozvoj této země.
Jádro Ruska je tvořeno několika planinami, které činí celou zemi zranitelnou. Rusko se tak snaží o rozšíření zóny vlivu, která by sloužila jako nárazník mezi jeho územím a regionálními protivníky. Tato strategie byla jasně patrná během Sovětského svazu. Rozšiřování zóny vlivu sebou ale nese obrovské finanční, vojenské, politické a společenské náklady. Odhaduje se například, že během posledních deseti let existence Sovětského svazu byla polovina průmyslové produkce směřována na posilování armády a výsledkem byl obrovský nedostatek spotřebního zboží. Rusko tedy čelí těžkému dilematu: Musí expandovat, aby přežilo. Ovšem tato expanze je neudržitelná a historie jasně ukazuje, že vede k opakovaným kolapsům.
Po fázi kolapsu nastává obvykle fáze obrody, během které je země transformována v něco nového. Často se tak děje pod taktovkou nějaké významné osobnosti, která zemi konsoliduje a posílí pocit národní identity. Typickým příkladem je Ivan Veliký a Vladimir Lenin, který změnil Rusko na Sovětský svaz. Možná sem můžeme zařadit i Vladimira Putina, který zemi zajistil prosperitu poté, co Sovětský svaz zkolaboval. Nikdo z nich ale nebyl schopen eliminovat zmíněnou geografickou nevýhodu. Všichni z nich se snažili rozšiřovat ruský vliv a tím se nevyhnutelně posouvali směrem ke kolapsu. Když se pak začínají objevovat trhliny, Moskva utáhne svůj stisk a začne jednat agresivněji uvnitř Ruska i za jeho hranicemi. Vůdce, který byl považován za spasitele, je poté nahrazen někým jiným, nebo se z něj stane bezohledný autoritář. Takovým typem vůdce byl Josif Vissarionovič Stalin či Ivan Hrozný.
Putinův cyklus
Putinova vláda popsanému historickému cyklu odpovídá. Po pádu Sovětského svazu Rusko ztratilo velkou část vlivu a nastal chaos. Jeho pokračování měla zabránit KGB, do jejíhož čela byl dosazen právě Putin. Tehdejší prezident Boris Jelcin předpokládal, že Putin, který doposud stál mimo moskevské struktury, jej nebude schopen ohrozit. Putin konsolidoval a přeměnil armádu a tajné služby. Dal ultimátum regionům, po kterých chtěl finanční podporu vládě. Jeho efektivita přesvědčila moskevské elity, aby ho podporovaly a on nakonec Jelcina nahradil. Zpočátku bojoval s oligarchy a byl velkým reformátorem, který pomohl zemi v ekonomické, politické i sociální rovině. Měl ale také štěstí, protože ceny ropy začaly v roce 2004 prudce růst a zvýšila se rovněž poptávka po ruském zemním plynu. Životní standard Rusů se prudce zvedal, nezaměstnanost se snížila na polovinu a během Putinovy vlády se výdaje na armádu zvýšily téměř pětkrát.
Putin je v Rusku stále populární, ale už jsou patrné určité známky slabosti a roste riziko nestability. Zdá se, že cyklus se točí dál. Přispěly k tomu sankce uvalené Spojenými státy a EU i nižší ceny ropy. Tato kombinace vedla k prudkému poklesu zahraničních investic v Rusku, které v roce 2015 klesly téměř k nule. Největší část tlaku nesou na svých bedrech obyčejní lidé, jejichž mzdy klesají v důsledku slabého rublu. K tomu se zvýšila nezaměstnanost. Téměř polovina Rusů se navíc domnívá, že jejich ekonomická situace se v následujících letech ještě zhorší.
Na počátku své vlády byl populární i Ivan Hrozný. Snažil se o přeměnu Ruska ze středověké provinční země na mocnou říši. Zemi ale srazil do kolen hladomor a prohrané války a z Ivana Hrozného se poté stal brutální vůdce. Putin by mohl mít stejný osud. Čelí podobným dilematům a již brzy bude muset učinit těžká rozhodnutí týkající se toho, jak udržet svou moc, stabilitu a jak ochránit ruské hranice. To neznamená, že se Rusko nachází na pokraji kolapsu, ale vstupuje do nové fáze cyklu. V ní je vláda země slabší a zároveň agresivnější. Putin už nebude jednat z pozice síly, ale na základě snahy o přežití.
Autorkou je Lauren Goodrichová.
Zdroj: Geopolitical Weekly