Donald Trump slíbil, že „pořeší“ problém, který přináší jaderný program Severní Koreje, na tohle jsou podle jeho slov všechny možnosti. Severní Korea otestovala svou první jadernou zbraň v roce 2006 a od té doby počet testů prudce vzrostl. Podle některých odborníků by mohla Korea již na konci Trumpova funkčního období vyrobit střely, se kterými by mohla zaútočit přímo na Spojené státy. Pro USA se tak stává větší hrozbou, než je mezinárodní terorismus.
Pokud se podíváme na celou situaci detailněji, zjistíme, že moc možností nyní na stole není. Spojené státy by mohly zvýšit intenzitu svých kybernetických útoků proti Koreji a jejímu jadernému programu. Údajně se tak dělo i na konci vlády prezidenta Obamy. Výměnou za ukončení jaderného programu by Severní Koreji mohlo být nabídnuto ukončení vojenských cvičení prováděných spolu s Jižní Koreou, jak navrhuje Čína. Do Jižní Koreje by také naopak mohly být přesunuty taktické jaderné střely. Nebo by se mohla Severní Korea stát uznávaným členem skupiny zemí s jadernými zbraněmi a následně by se vedla jednání o nepoužívání jejích zbraní.
Victor Cha, který je korejským odborníkem na tuto problematiku a působil ve vládě George Bushe, tento krátký seznam zkracuje ještě více. Hovoří o tom, že buď Spojené státy použijí proti Koreji vojenskou sílu, nebo na ni musí vyvinout velký ekonomický tlak Čína. První možnost by měla hrozivé důsledky a právě proto jsou tak důležitá současná jednání mezi americkou a čínskou vládou. O preventivních útocích namířených proti Severní Koreji uvažovali Bill Clinton, George W. Bush i Barack Obama a všichni je nakonec zamítli (nejblíže k rozkazu k jejich provedení byl asi Bill Clinton).
Dnes by už navíc bylo velmi složité eliminovat celý jaderný program leteckými útoky. Severní Korea by také na útoky mohla reagovat vojenskou akcí proti Jižní Koreji a zejména proti Soulu. Použity by mohly být chemické zbraně. Cílem severokorejských útoků by se mohly stát i americké základny v regionu a Cha tvrdí, že počet obětí by se mohl vyšplhat do milionů. Hlavním cílem diktátorského režimu v Severní Koreji je totiž přežití.
Trumpova vláda by tak mohla jít ve stopách Obamovy administrativy – jejím cílem by bylo postupné navyšování sankcí a tlaku na Severní Koreu, aby se vrátila k jednacímu stolu. Jenže asi 85 % severokorejského zahraničního obchodu spočívá v obchodu s Čínou. Ta je schopná jej ukončit a znemožnit Severokorejcům využívat čínské banky. Čína sama přitom tyto obchodní vazby z ekonomického hlediska nepotřebuje. Cha tvrdí, že jejich zpřetrhání by sice problém jaderných zbraní nevyřešilo. „Nicméně pokud si severokorejské vedení už nebude moci kupovat koňak a mercedesy, bude to pro něj nepříjemné.“ Následně by mohla přijít diplomatická jednání, při nichž by proti Severní Koreji měl stát jednotný názor požadující ukončení jejího jaderného programu.
Čínská vláda se ovšem obává, že přílišný tlak by vyvolal kolaps Kimova režimu, následně by vznikla uprchlická krize, jaderné zbraně by se dostaly mimo jakoukoliv kontrolu a Spojené státy by posílily svůj vliv v regionu. Cha ovšem říká, že Čína se také stále více obává konfliktu mezi Severní Koreou a USA. „Trump je nepredikovatelný a právě proto mají současná americká varování takovou odezvu. Jde totiž o jiný typ varování než v minulosti,“ tvrdí odborník. K něčemu podobnému došlo v roce 2006. Tehdy Bush řekl Číně, že Severní Korea jí právě za jejím dvorkem odpálila jaderné rakety a pokud s tím něco neudělá ona sama, udělá to on. Následně byla obnovena diplomatická jednání a došlo k určitým dohodám.
Cha se domnívá, že Trumpova vláda nerozpoutá jaderný konflikt. Podpoří ale obranný systém v Jižní Koreji a možná i Japonsku přesto, že s ním nesouhlasí Čína. A může zavést i takzvané sekundární sankce, které by byly ze strany USA uvaleny na čínské firmy a jednotlivce, kteří obchodují se Severní Koreou. „Severokorejský jaderný program se každým dnem posouvá dopředu. Kimové jsou v Koreji u moci již 69 let. Jejich odolnost a jaderný program je tvrdou realitou, se kterou se Trump musí vypořádat,“ říká Cha.
Autor: Uri Friedman
(Zdroj: The Atlantic)