Je důležité, aby eurozóna zabránila opakování dluhové krize, která ji postihla mezi lety 2011 a 2014. V jejím důsledku významně klesla ekonomická aktivita a došlo k řadě dalších škod. Zabránit další krizi lze dvěma základními způsoby. První z nich spočívá v přísném vyžadování fiskální solvence z členských zemí měnové unie. Tato strategie by možnost krize úplně eliminovala a zároveň by za nějaký čas umožnila i sdílení dluhů, píše Natixis.
Druhou možností je solvenci nevyžadovat a počítat s rizikem dluhové krize, které může vzniknout i kvůli sebenaplňujícímu se proroctví. Pak je ovšem nutné mít k dispozici mechanismy a nástroje, které budou tuto krizi v jejím zárodku eliminovat. To znamená buď mechanismus restrukturalizace dluhů, se kterým by ale museli souhlasit investoři. Tento mechanismus by byl relevantní zejména v případě, že by základem krize byly problémy se solvencí. Pokud by šlo zejména o problémy s likviditou, musely by být k dispozici záchranné finance pro postiženou zemi.
Tyto finance by mohly přicházet ze dvou základních zdrojů. První z nich je monetární a může mít například formu kvantitativního uvolňování. Jenže v takovém případě by mohlo docházet ke konfliktu mezi cílem běžné monetární politiky ECB a podporou veřejných financí zemí eurozóny. Jinak řečeno, sledování inflačního, popřípadě růstového cíle může vyžadovat jiné kroky než prevence krize likvidity. Nejde jen o teoretickou námitku, protože klesající nezaměstnanost v eurozóně může už brzy podobný konflikt vyvolat. ECB by totiž kvůli vývoji nezaměstnanosti mohla zastavit monetární stimulaci, tím by ovšem mohla zažehnout další dluhovou krizi na periferii eurozóny.
Druhou možností, jak bránit krizi likvidity, je použití nemonetárních nástrojů a pomoci. K tomu by například mohla být vytvořena evropská obdoba Mezinárodního měnového fondu, který by potřebné zdroje získával od jednotlivých vlád členských zemí. Současná situace je přitom taková, že eurozóna sice nemá explicitně stanovenou strategii, jak zabránit další dluhové krizi, dodržování fiskálních pravidel ale striktně nevyžaduje a spoléhá se na monetární nástroje. Jak ovšem bylo naznačeno, v delším období je tato strategie neudržitelná, protože ECB bude muset reagovat na klesající nezaměstnanost.
Pokud se eurozóna ani v delším období nevydá cestou přísného dodržování fiskální disciplíny, bude muset přijít restrukturalizace vládních dluhů, která bude v případě krize likvidity spojená se záchrannými programy od nějaké evropské verze MMF. Investoři pak budou muset počítat s tím, že jejich investice do vládních dluhopisů budou generovat ztráty.
Životaschopnost současné strategie, která stojí a padá se schopností a ochotou ECB k další monetární stimulaci, je dána zejména vývojem nezaměstnanosti v eurozóně. Její historický vývoj a současnou výši zobrazuje následující obrázek:
(Zdroj: Natixis)