Americký prezident Donald Trump klade na obchodní politiku velký důraz, což je zřejmé třeba z nově uzavřené obchodní dohody s Mexikem a Kanadou. „Z tohoto úspěchu je ale těžké se radovat jednak proto, že dosažené změny jsou jen nevýrazné, ale hlavně kvůli tomu, že celková strategie prezidenta je v této oblasti tak zmatená,“ píše na stránkách The známý americký ekonom Gregory Mankiw.
„Když pan Trump probírá naše obchodní vztahy s jinými národy, často poukazuje na vzájemnou obchodní bilanci. Tedy na rozdíl mezi hodnotou exportů a importů. Pokud naše dovozy s danou zemí převyšují náš vývoz do ní, dosahujeme obchodního deficitu a ten pan Trump interpretuje jako známku, že na vztahy s touto zemí doplácíme,“ píše Mankiw. Takový pohled je ovšem mylný a ekonom to vysvětluje na svém osobním příkladu.
„Byl bych rád, kdyby si majitel restaurace, ve které si moje rodina dá večeři, pokaždé hned koupil nějakou mou učebnici ekonomie... Jenže v praxi po každé takové návštěvě dosahujeme s restaurací obchodního deficitu. Nic na tom ovšem netratíme, koneckonců odcházíme s plnými žaludky a bylo by úplně pomýlené, kdybych chtěl bojkotovat restaurace, kde si nechtějí kupovat mé knihy. Já s nimi mohu dosahovat deficitů, protože jinde zase generuji přebytky.“
K tomu, že i celková obchodní bilance Spojených států je dlouhodobě negativní, pak ekonom píše: „Celková bilance naší rodiny je sumou všech bilaterálních bilancí se všemi ostatními subjekty. Tento výsledek je také rozdílem mezi našimi příjmy a výdaji. Pokud je naše celková obchodní bilance pozitivní, utrácíme méně, než vyděláváme, tudíž vytváříme úspory. Pokud je naše obchodní bilance negativní, naše úspory naopak klesají.“
Zda jsou obchodní deficity nebezpečím, je pak nutno posuzovat podle povahy utrácení rodiny. Pokud si vezme úvěr, aby si koupila auto, pak vytvoří deficit, který ale nemusí být problémem, pokud si tato rodina auto z hlediska své dlouhodobé ekonomické situace může dovolit. Jestliže ovšem budou deficity odrazem dlouhodobého života nad poměry, pak jde o skutečný problém. Jeho základem ale nejsou obchodní partneři. Je jím mizerné finanční plánování.
Jinak řečeno, „pokud jíte často v drahé restauraci, můžete pak z problémů vinit jen sebe a ne majitele toho podniku“. Když tak nějaká země chce snížit své obchodní deficity, musí snížit své výdaje relativně k příjmům a ne házet špínu na jiné. Jenže Trumpova politika jde spíše proti tomuto mechanismu a příkladem je snížení daňové zátěže, míní Mankiw.
Zdroj: New York Times