Ekonom Michael Pettis poukazuje na článek v , který poukazuje na klesající deficity americké obchodní bilance. Z toho by se pak podle něj mohl vyvinout nejdůležitější ekonomický příběh letošního roku. Týkající se úzce i Evropy.
NYT mimo jiné poukazuje na to, že měsíční deficity americké obchodní bilance se posouvají na nejnižší úrovně od června 2009. Pan Pettis k tomu dodává, že pokud bude tento trend přetrvávat, může to být nejdůležitější faktor v úvahách o tom, co se stane v letošním roce. Zatímco totiž americké deficity klesají, čínské obchodní přebytky rostou. Což znamená významné strukturální změny v celé světové ekonomice.
Pokud má Čína vyšší přebytky a USA nižší deficity, znamená to, že jiné země musí své deficity zvyšovat. Zjednodušeně řečeno, pokud Čína prodává víc do zahraničí, ale ne do USA, musí její zboží proudit vyšší mírou jinam. Hodně se v této souvislosti hovořilo a hovoří o tom, že její novou exportní destinací jsou některé asijské země. I pan Pettis odhaduje, že vývoj půjde ještě nějaký čas tímto směrem. Ale tato nová parciální rovnováha má podle něj své limity a těmi je schopnost zemí s nižšími příjmy deficity dlouhodobě financovat. Co se tím myslí?
Pokud chce nějaká země vyrábět více, než sama spotřebuje (Čína), musí existovat země, které mají nastavení opačné – musí být ochotné spotřebovat více, než si samy vyrobí. Z první země tak proudí do druhé, či druhých, zboží a zároveň si ty druhé na zakoupení tohoto zboží musí od první půjčovat. Ale dá se to říci i tak, že první země musí druhým na nákup jejího zboží půjčovat. Kapacita půjčovat si byla a zřejmě stále je hodně velká na straně zemí jako USA, ale u těch rozvíjejících se je to jiná káva.
Kolečko čínských půjček financujících nákup čínského zboží by se tak v určitý moment stávalo spíše čínskými finančními dary financujícími nákup čínského zboží. Protože zadlužující se země by nebyla schopna nést tíhu dalších dluhů a nějakým tržním, či netržním mechanismem by tomu byla učiněna přítrž. S touto limitovanou schopností absorbovat čínské přebytky/čínské půjčky lze jednoduše dojít k tomu, že Čína se bude dříve či později zaměřovat hlavně na země s vyšší kapacitou zadlužit se. Ve světě jich po Spojených státech zase tolik nezbývá a pan Pettis dochází k logickému závěru: „Očekávám, že Evropa nakonec ponese většinu tíhy pramenící z posunu k nové rovnováze, což se se může stát ještě větší výzvou pro německý a evropský průmysl“*.
Dodám, že přesun Číny k novému ekonomickému modelu by byl v zájmu celého světa. Celý svět by těžil z toho, kdyby Čína přestala tlačit své zboží a úspory do světové ekonomiky a místo toho přešla na domácí spotřebu. Namísto toho to ale vypadá, že její mantrou je stále více produkčních kapacit, výroba pro výrobu. To vytváří výše popsané tlaky na zbytek světa a jeho protitlaky. Největší jsou znát v USA, ale vypadá to, že Evropa bude muset také reagovat.
Připomněl bych v této souvislosti i mé dvě novoroční úvahy nad tím, co k tématu mezinárodního obchodu říkal na počátku třicátých let J. M Keynes. V té době hovořil o tom, že komparativní výhody mohou mít již výrazně menší význam než kdysi. A naopak roste význam samostatnosti a určité schopnosti izolovat se. I od určitých ekonomických experimentů, na které mají chuť jinde. Já jsem k tomu dodával, že v principu záleží na tom, zda všichni hráči uvažují ve stylu „my s ostatními“, nebo se objeví ti, kteří jedou stylem „my proti ostatním“. V druhém případě se otevírají dveře pro pečlivě vážená „druhá nejlepší řešení“.
*K uvedenému ekonom dodává, že si není jist, do jaké míry klesající obchodní deficit USA odráží obchody se zlatem. S výjimkou šperků by přitom on sám obchody se zlatem do obchodní bilance nezahrnoval, „spíše patří do kapitálového účtu“.