„Většina toho, co jsem kdy napsal o fiskálním utahování, byla zaměřena proti názoru, že během recese se musí vládní finance utahovat proto, aby se snížily dluhy. Co když je ale někdo stejného názoru jako já a ptá se, kdy je vlastně čas na obavy z příliš vysokého zadlužení?“ ptá se na stránkách VoxEU profesor ekonomie na Oxfordu Simon Wren-Lewis. V odpovědi nejdříve poukazuje na názor, že další zadlužování mohou podle mnohých nakonec zarazit trhy, které v určité chvíli začnou kvůli rostoucí míře zadlužení požadovat vyšší návratnost svých investic. Obávají se totiž toho, že vše nakonec skončí defaultem. Wren-Lewis ale poukazuje na to, že u země, která má svou vlastní měnu, tomu tak být nemusí. Jaké jsou tedy další možné hranice pro růst dluhů?
Hranici dalšímu růstu dluhů by mohla představovat vysoká inflace, kterou by vládní deficity a její rostoucí zadlužení vyvolávaly. Co když se ale můžeme spolehnout, že vysoké inflaci vždy zabrání svou politikou centrální banka? Je možné, že pak dluhy nemají pro svůj růst žádnou jasnou hranici? Wren-Lewis poukazuje na to, že tuto hranici nevytváří samotná inflace, ale dynamika, která vzniká kvůli zvyšování sazeb centrální bankou, která s inflací bojuje. Rostoucí sazby zvyšují i úrokové náklady vlády a ty samy o sobě zvyšují zadlužení. Může se tak roztáčet neudržitelná dluhová spirála.
V delším období je tedy nutné, aby vládní výdaje dosáhly úrovně, která bude stabilizovat poměr zadlužení k produktu. To neznamená, že musí být stabilizovány dluhy, protože produkt obvykle roste. „V minulosti měli politici tendenci navyšovat deficity a dluhy během období jejich vlády a nechat ty, kteří přijdou po nich, aby se postarali o stabilizaci dluhů,“ poukazuje profesor a dodává, že právě kvůli tomu některé země přijaly pevná fiskální pravidla, která mají této tendenci zabránit.
Problém s odsouváním stabilizace na pozdější dobu spočívá přirozeně v tom, že se tím zvyšují úrokové náklady a tudíž je pak potřeba větších škrtů na stabilizaci míry zadlužení. „Právě kvůli tomu bychom bez dobrého důvodu neměli dluhy nikdy zvyšovat. Trump ale přesně to činí, což znamená, že v budoucnu budou muset být omezeny vládní výdaje či zvýšeny daně. To samo o sobě neznamená, že budoucí produkt bude nižší, i když jsou určité argumenty, podle kterých vyšší dluhy produkt skutečně snižují. Každopádně však budou vyšší úrokové náklady spojené s vládním dluhem a tudíž bude muset dojít k nějaké změně, která je bude kompenzovat,“ tvrdí profesor.
Do negativní dluhové spirály se celá dynamika přemění přesně ve chvíli, kdy se nominální sazby dostanou nad tempo růstu produktu. Hrozba takové spirály tedy roste zejména v době, kdy sazby musí růst, aby snížily inflační tlaky vyvolané rostoucími vládními deficity a dluhy. Tyto argumenty nejsou dost silné na to, abychom snižovali deficity během recese, ale opak platí během boomu.
Zdroj: VoxEU