Dominance amerického dolaru je „provokací pro ty, kdo si představují rostoucí vliv EU na dění ve světě“. Tvrdí to Adam Tooze a Christian Odendahl z Centre for European Reform. Evropská ekonomika je totiž svou velikostí a vyspělostí porovnatelná s tou americkou, ale euro hraje jen „druhé housle“. Po dlouhou dobu se přitom zdálo, že dominance dolaru není zase tak významným tématem. Jenže to byly doby, kdy „Spojené státy nezneužívaly výhody plynoucí z pozice dolaru k poškozování Evropy“. Trumpova vláda ovšem používá dolar jako zbraň a měnová otázka se tak stala otázkou zahraniční politiky, a ne pouze otázkou ekonomickou.
Tooze a Odendahl tvrdí, že rezervní měnu určuje několik faktorů. Tato měna musí v první řadě hrát významnou roli na poli mezinárodních transakcí. Dnes se nejvíce používá dolar, a to i v případech, kdy mezi sebou obchodují neamerické společnosti. Pokud se používají eura, jde většinou o případ, kdy je jednou z protistran evropská společnost. Země jako Brazílie či Indie fakturují své dovozy převážně v dolarech i přesto, že z USA k nim proudí pouze malý objem zboží. A podobné je to v dalších oblastech.
Na dolaru stojí také systém pojištění mezinárodního obchodu. Z velké části je tomu tak proto, že pokud se v dolarech obchoduje, firmy chtějí mít i dolarové financování, pojištění, popřípadě používat dolarové finanční deriváty. A podle ekonomů dolarový mezinárodní obchod posiluje poptávku investorů po bezpečných dolarových aktivech. Tato poptávka pak vytváří i dostatečně likvidní dolarové trhy. Americká vláda má pak díky tomu všemu „mimořádná privilegia“, která se projevují například při uvalování sankcí na jiné země. V podstatě všechny větší společnosti totiž v oblasti obchodu nebo financování spoléhají na dolar, a tudíž mají nějakou vazbu na Spojené státy. Jestliže tedy poruší nějaké americké sankce, výrazně tím riskují.
„Je možné představit si svět, ve kterém dolar a euro stojí bok po boku jako měny dvou největších ekonomických bloků s porovnatelným vlivem ve světě. To by ale obě ekonomiky musely vytvářet dost bezpečných finančních aktiv, do kterých by mohli investovat zahraniční investoři. Eurozóna by také musela dát najevo ochotu stabilizovat své banky, ale i všechny finanční hráče, kteří její měnu používají. V tuto chvíli podobná kritéria nesplňuje,“ tvrdí ekonomové. Euro sice stabilizuje ECB, ale země jako Itálie k nabídce bezpečných evropských aktiv, která jsou pro rozšíření eura do globální ekonomiky klíčová, nepřispívají. Vytvoření společného eurodluhopisu je zase nepřijatelné v řadě jiných zemí. Evropská komise tak navrhuje vytvoření syntetické obligace, která by nepředstavovala společné ručení závazků. Podobné návrhy se ale stále nachází jen ve fázi obecných úvah.
Ekonomové také poukazují na rozdíly v politice Fedu a ECB, které se jasně ukázaly během krize roku 2008. Zatímco americká centrální banka byla ve snaze zabránit šíření krize ochotná poskytnout úvěrové linky i zahraničním subjektům, ECB byla mnohem váhavější. A přestože Spojené státy půjčovaly například Mexiku, ECB nebyla ve strachu ze ztrát ochotná poskytnout rozšíření půjček třeba na Polsko, které je členem EU. Jestliže bude ECB v případě ekonomických šoků dál fungovat podobným způsobem, investoři po celém světě si dvakrát rozmyslí diverzifikaci do eur.
Donald Trump nyní „dělá všechno pro to, aby oslabil pozici dolaru ve světové ekonomice“. Jeho politika totiž vede řadu zemí ke snahám o diverzifikaci rezerv. Pokud toho má ale euro využít, musí proběhnout významné změny včetně zvýšení nabídky bezpečných evropských aktiv a změny makroekonomické politiky. Kdyby například nyní nastalo soustavné posilování společné evropské měny, mělo by to na řadu zemí měnové unie znatelný negativní dopad. Mimo jiné by tak bylo třeba snížit celkovou závislost na přebytcích běžného účtu, míní Tooze a Odendahl.
Zdroj: Centre for European Reform