Podle známého ekonoma Gregoryho Mankiwa se někteří jeho kolegové snaží své názory a teorie opírat o poctivou analýzu a existující konsenzus, jiní se ale opírají hlavně o to, jaký je jejich politický názor. U těch druhých nenajdeme uznání toho, že by jejich argumenty mohly mít nějakou slabinu, argumenty svých protivníků už předem považují za mylné. Příkladem tohoto přístupu „je bohužel i nová kniha Trumponomie od ekonomů Stephena Moora a Arthura Laffera“, tvrdí Mankiw na stránkách Foreign Affairs.
Moore a Laffer působili jako Trumpovi poradci během jeho volební kampaně, a „to je zřejmě naučilo, jak důležité je zalíbit se svému šéfovi“. Již v první kapitole knihy totiž mimo jiné uvádějí, jaký je Trump „nadaný řečník“, který je vždy perfektně ustrojený, otevřený, nezabývá se nesmysly, má zdravý rozum a jde vlastně o takového „Micka Jaggera politiky“, který dokáže nakazit ostatní svým nadšením. Hodnocení Trumpovy ekonomické politiky se pak odvíjí v duchu, který nastínil Moore již během kampaně. Tehdy současnému prezidentovi řekl, aby se prostě podíval na vše, co vykonal Obama, a pak jen dělal opak.
„Je těžké si představit ještě více zavádějící radu. Moore a Laffer mohou samozřejmě v některých věcech oprávněně stát napravo od hodnot Obamy..., ale jeho vláda spolupracovala s významnými poradci, jakými byli mimo jiné Jason Furman, Austan Goolsbee, Alan Krueger, Christina Romer a Lawrence Summers,“ píše Mankiw. Podle něj Moore a Laffer hodnotí vše zejména z úhlu míry zdanění. Obama razil vyšší zdanění, a to hlavně u nejbohatších vrstev společnosti, protože chtěl větší a aktivnější vládu. Tito dva ekonomové ale prosazují zdanění nízké, a to zejména u korporátního sektoru, který vnímají jako tahouna růstu.
Jak upozorňuje Mankiw, debata o míře zdanění má dlouhou historii. V roce 1975 Arthur Okun tvrdil, že vláda zdaněním a transferem bohatství pokřivuje motivaci ekonomických subjektů. Jinak řečeno, čím více se vláda snaží rozdělit koláč pro víc lidí, o to menší koláč je. Demokraté se pak podle této logiky snaží hlavně o to, aby každý kousek byl stejně velký, zatímco republikánům záleží hlavně na velikosti koláče. Mankiw k tomu dodává, že sám Laffer je znám díky své křivce, která ukazuje, že od určité míry zdanění už daňové příjmy při dalším zvyšování daní nerostou, ale klesají.
„Nicméně jen málo ekonomů se domnívá, že ve Spojených státech by podobné kritické míry zdanění bylo dosaženo. Naopak míra zdanění se pravděpodobně nachází pod úrovní, která by maximalizovala vládní příjmy,“ píše Mankiw. A to podle něj také znamená, že se nenacházíme v černobílé situaci, jak to naznačují Trumpovi poradci, ve které by bylo jednoznačně nejlepší snižovat daně a omezovat velikost vládního sektoru. Naopak je třeba zvažovat, kde leží optimální míra efektivity ekonomiky a optimální míra příjmové rovnosti.
Trumponomie je plná slov o důležitosti ekonomického růstu a naznačuje, že vše by se vyřešilo tím, kdyby ekonomika rostla rychleji. Trump přitom tvrdí, že hospodářství může růst až o 6 % ročně, ale autoři knihy „neposkytují žádný důvěryhodný důkaz, že takové tempo lze skutečně dosáhnout“. Rozpočtová kancelář Kongresu přitom hovoří o tom, že Trumpovy daňové škrty zvýší v následujících pěti letech tempo růstu asi o 0,2 procentního bodu ročně. Ekonom Robert Barro hovoří o zvýšení tempa růstu o 0,13 procentního bodu v následujících deseti letech v případě, že změny v daňovém systému přetrvají. Jiné odhady jsou optimističtější, ale stále se nachází hluboko pod čísly, o kterých hovoří Trump.
Zklamáním je pro Mankiwa i to, jak zmínění dva ekonomové hodnotí Trumpovu obchodní politiku, a především „dlouhý seznam věcí, o kterých úplně mlčí“. Sem by patřily změny klimatu, rostoucí fiskální nerovnováhy či příjmová nerovnost. Namísto toho podle všeho doufají, že vše vyřeší rychlejší růst. „Bylo by krásné, kdyby to bylo skutečně možné. Oni tomu zřejmě opravdu věří. Pravděpodobně je to ovšem jen přání a Trump se pečlivě vyhýbá řešení skutečných ekonomických problémů,“ tvrdí Mankiw.
Zdroj: Foreign Affairs