V Japonsku funguje jen „zlomek jaderného sektoru“ a země se tak podle CNBC obrací k vodíku jako k palivu, které by mohlo ukončit její závislost na dovozu ropy a zemního plynu. Do čela těchto změn se staví automobilka , která se spojila s nizozemským Institutem pro fundamentální energetický výzkum, a snaží se vyvinout zařízení, které bude za pomoci sluneční energie vyrábět vodík z vlhkého vzduchu. pak chce do roku 2050 snížit emise svých vozů minimálně o 90 %.
Podle CNBC rozvíjí jednu ze slibných technologií souvisejících s vodíkem, který by podle některých vědců mohl snížit závislost lidstva na fosilních palivech. Předností této metody je, že k výrobě vodíku používá pouze sluneční světlo a vzduch. Před měsícem přitom představila spolu s americkým výrobcem nákladních vozů Paccar vodíkem poháněný prototyp tahače. A „tato iniciativa je jen součástí širších snah o dosažení japonského snu o čistých energiích“.
Tyto plány lze v případě Japonska lehce pochopit, protože jde o největšího dovozce LNG na světě a jednoho z největších importérů ropy a uhlí. Před havárií ve Fukušimě generovaly 30 % elektrické energie v této zemi jaderné elektrárny, po ní se zintenzivnila snaha o rozvoj udržitelných energií. Japonsko chce přitom ukázat významný pokrok již v roce 2020, kdy bude hostitelskou zemí olympijských her.
CNBC ovšem zmiňuje, že snaha o hluboké změny čelí řadě problémů jak na straně výroby vodíku, tak u jeho skladování. Složitá je i přeprava a vodíkové články jsou stále „relativně drahé a relativně málo efektivní“. Ministerstvo hospodářství tak například stanovilo cíl, podle kterého by v roce 2020 mělo po japonských silnicích jezdit 40 000 vodíkem poháněných aut a v provozu by mělo být 160 stanic pro doplnění tohoto paliva. Jenže do olympijských her zbývá méně než rok a půl a vodíková společnost se stále zdá být jen snem, tvrdí CNBC.
Realita je totiž například taková, že podle plánu má nyní v Tokiu jezdit více než 100 vodíkových autobusů, ale v provozu jich je pouze sedm. Příští rok by pak v zemi mohlo být v provozu 120 vodíkových čerpacích stanic, ale ukazuje se, že jejich stavební náklady jsou ve srovnání s těmi tradičními trojnásobné. Navíc poptávka po nich je podle CNBC omezená, a to zejména mimo velká města. Generation Vehicle Promotion Center pak uvádí, že doposud se v Japonsku prodalo méně než 3 000 vodíkem poháněných automobilů.
Eiji Ohira, který stojí v čele vládního výzkumného centra NEDO, tvrdí, že energetická transformace Japonska zabere dlouhý čas a ještě v roce 2030 bude po silnicích této země jezdit jen asi 800 000 vodíkem poháněných vozů. Dlouhodobý cíl se zaměřuje až na rok 2050 a Japonsko by se mělo postupně stát vůdčí silou v oblasti tohoto zdroje energií. Jak bylo zmíněno, výrazně by k tomu měla přispět , která investuje jak do vývoje běžných vodíkových aut a SUV, tak do nákladních vozů a autobusů, aby plně využila vznikající úspory z rozsahu.
Martin Tengler z Bloomberg NEF míní, že na vodíkových technologiích pracuje v Tokiu mnoho vědců, ale stále není jasné, které z nich budou skutečně tržně využívány. A to, zda se japonský sen opravdu naplní, také podle něj záleží na jiných zemích a jejich ochotě a snaze využívat tento zdroj energie. Kritickým faktorem bude přirozeně výše nákladů spojených s výrobou a využíváním vodíku. Zde je nutno brát v úvahu, že technologie je stále v plenkách a pokud by se u ní na straně nákladů dostavil podobný efekt jako třeba u energie solární, náklady by klesaly mnohem rychleji, než se nyní čeká, uzavírá CNBC.
Zdroj: CNBC