Druhé Arabské jaro v Alžírsku?

Vytrvalé celospolečenské povstání alžírského lidu dokládá, že krátkozrakost v oblasti hospodářské politiky může při významných národních problémech představovat vážné riziko pro zachování režimu.

Kvazisocialistický petrostát

Režim alžírského prezidenta Abda al-Azíze Butefliky může vinu za slabou ekonomiku země přičítat převážně sám sobě. Po pustošivé občanské válce 90. let oživovaly ekonomiku v začátku milénia větší výdaje státu financované rostoucími příjmy z ropy. Po Arabském jaru roku 2011 však státní výdaje poskočily ještě výš a pak v roce 2014 během Buteflikovy čtvrté úspěšné volební kampaně znovu vzrostly.

Vláda si takto mecenášsky vyhazovala z kopýtka v době, kdy už byl rozpočet deficitní. Pak se propadlo dno cen ropy. Při ročních výdajích za spotřební subvence ve výši odpovídající čtvrtině výstupu ekonomiky alžírský fiskální a externí schodek prudce vyletěl na 15 % HDP.

Zhroucení cen ropy tehdy vyvolalo národní debatu, v níž několik alžírských think tanků vyzvalo zemi k opuštění systému kvazisocialistického centrálně plánovaného petrostátu ve prospěch diverzifikovaného tržního hospodářství. V roce 2016 pak vláda představila svůj „Nový ekonomický model“, jímž připravila půdu k postupné ekonomické liberalizaci.

Váhavé reformy

Politické prostředí ale nebylo příznivé. Po slabším a sporném Buteflikově vítězství v roce 2014 ovládla politické elity země posedlost rozvratnou otázkou, kdo se stane jeho nástupcem. Premiér Abd al-Málik Silál sice zahájil v letech 2014 až 2017 okrajové makroekonomické změny, včetně skrovné devalvace měny. A jeho nástupce Abd al-Madžíd Tabún pak v létě 2017 začal prosazovat reformy usilující o seškrtání státních výdajů a omezení korupce. Alžírské ekonomické elity se ale těmto snahám úporně bránily, což vedlo až k Tabúnově odvolání.

Nahradil jej současný alžírský ministerský předseda Ahmad Ujahjá, od něhož se očekávalo, že se bude soustředit výhradně na otázku nástupnictví. Ve snaze uklidnit sílící nespokojenost veřejnosti zmrazila alžírská vláda o zhruba 10 % HDP vnitřní i vnější schodek, jež financovala tiskem peněz a rychlým projídáním rezerv v tvrdé měně (tempem 20 miliard dolarů ročně).

Při pohledu zpět se teď zdá zřejmé, že váhavost režimu tváří v tvář neudržitelným makroekonomickým nerovnováhám byla chybou. Soudě podle posledního průzkumu Arabského barometru (uskutečněného v roce 2016), se Alžířané vládními potěmkinskými reformami nenechali ošálit. Právě naopak, nákladné snahy režimu vynutit si umělou stabilitu se podle všeho vymstily. Zatímco vláda se v letech 2013 až 2016 snažila předejít zčeření vln, ve vnímání veřejnosti se hospodářská bezpečnost zhroutila.

Nadto během téhož období střemhlav padala důvěra veřejnosti ve vládu, nejspíš proto, že naléhavá potřebnost reforem už byla zřejmá všem. Do roku 2016 se alžírský režim zařadil mezi vlády s nejmenší důvěrou veřejnosti na Středním východě a v dalších letech se bezpochyby dál potápěl.

Navzdory zhoršení hospodářské bezpečnosti zůstává relativně vysoká deklarovaná oddanost Alžířanů demokracii, podobná jako u Maročanů, Libanonců a Jordánců. Když sílí ekonomická nejistota, střední třída (hlavní tahoun liberalizace v regionu) obvykle vůči demokratizaci ochladne. V Alžírsku však v letech 2011 až 2016 u veřejnosti posílil pocit osobního bezpečí, což s největší pravděpodobností odráží Buteflikovu úspěšnou pacifikaci země během předchozího desetiletí.

Index průměrné odpovědi zhruba tisíce alžírských respondentů na vybrané otázky Arabského barometru. Skóre ve výši 100 znamená dokonalou hospodářskou a osobní bezpečnost, naprostou důvěru ve vládu a úplnou oddanost demokracii. Zdroj: Průzkum veřejného mínění uskutečněný Arabským barometrem v Alžírsku, Egyptě, Jordánsku, Libanonu, Maroku, Palestině a Tunisku, 2016. Ann Arbor, Michigan, USA: Meziuniverzitní konsorcium pro politický a sociální výzkum.

Revoluční okamžik

Trendy v alžírském veřejném mínění naznačují, že země dospěla do kvazirevolučního okamžiku. Hluboká rozhořčení a ztráta důvěry ve vládu se pojí s celospolečenskými nadějemi na lepší politický řád. A jelikož se Alžířané cítí fyzicky v bezpečí, nebojí se na orgány státu vznést své nároky.

Právě tato výbušná směs vyústila v rozsáhlé protesty, které propukly 22. února, v reakci na Buteflikovu kandidaturu do pátého funkčního období. Souhra rozhořčení a politických aspirací naznačuje, že toto vzedmutí má víc společného s Arabským jarem roku 2011 než s jinými dřívějšími epizodami lidových nepokojů vyvolávaných především ekonomickými křivdami, jako třeba bouře v říjnu 1988, Černé jaro roku 2001 a tisíce drobných lokálních nepokojů ze začátku milénia, během nichž účastníci vznášeli zcela konkrétní nároky na vládu. Současná kombinace nahrává spíš aktivitě lidu než zoufalství. Zatímco Arabské jaro v Alžírsku vyprchalo, když režim zvýšil státní výdaje a vytvořil prostor pro omezené ústavní reformy, doufají, že tato nová příležitost k zásadní změně promrhána nebude.

Navzdory svým ekonomickým slabinám má Alžírsko stále cenná aktiva, která by mu umožnila projít politickou transformací v otevřenější systém. Vedle vzdělaného obyvatelstva, modernizovaných infrastrukturních sítí, oddané byrokracie a stále značných ropných příjmů ve výši kolem 35 miliard dolarů ročně má země rezervy v tvrdé měně v hodnotě asi 80 miliard dolarů a málo dluhů. Alžířané jsou tedy dobře vyzbrojeni do druhé války za nezávislost, jen tentokrát nebudou bojovat proti koloniální mocnosti. Povedou zápas s cílem vyrvat demokratickou vládu z rukou politické elity, která dosud využívala ropného bohatství země k tomu, aby si na úkor sociálního pokroku zajišťovala vlastní přežití.

Autor: Ishac Diwan je hostujícím profesorem na Fakultě mezinárodních a veřejných věcí Kolumbijské univerzity a držitelem Chaire d’Excellence Monde Arabe na univerzitě Paris Sciences et Lettres.

Copyright: Project Syndicate, 2019.
www.project-syndicate.org