Fiskální tragikomedie – děj první

Jestli ohledně monetární politiky a činnosti centrálních bank někdy panují poněkud zkreslené představy, pak u politiky fiskální to platí snad ještě více. A i zde je lehké propadnout nesmyslnému otroctví nějaké ideologie vydávající se za univerzální pravdu (a začít s pohrdáním ukazovat na jiné). Dovolím si dnes prezentovat svůj zjednodušený pohled na věc.

Za prvé, můj necyklický ideál: Zkusme se odpíchnout od bodu, který bychom mohli nazvat necyklickým ideálem. Já bych jej definoval takto: Společnost se zhruba shodne na tom, jaké služby a v jaké kvalitě má zajišťovat stát (vzdělávání, policie, armáda…). A to včetně toho, že tyto služby bude platit průběžně – každý rok si státem poskytované služby zaplatí tím, co se vybere na daních. Pokud tedy dáme stranou ekonomický cyklus, jde o dlouhodobě rovnovážný stav s nulovými rozpočtovými deficity a vládními dluhy. Pokud dojde ke změně (více/méně státem poskytovaných služeb), dojde zde ihned k odpovídající změně v rozpočtových příjmech.

Za druhé, můj cyklický ideál: Výše popsané nastavení by bylo do značné míry cyklicky neutrální – fiskální politika by (minimálně přímo) ani nevyhlazovala, ani neprohlubovala cyklus (dávám nyní stranou automatické stabilizátory). Jelikož je ale možné tuto politiku efektivně používat pro vyhlazování cyklu, byla by škoda se této možnosti vzdávat. Jde „jen“ o dvě věci: Za prvé o to, aby stát v době poptávkového útlumu efektivně rozpohyboval zamýšlené (!) úspory domácností, které se nedostávají zpět do ekonomiky přes vyšší investice (tj., nestávají se úsporami skutečnými). Zatímco tahle první část by nám ještě občas šla, tak ale hrubě propadáme v té druhé: V tom, aby stát během boomu splatil dluhy nahromaděné během recese, popřípadě aby hromadil aktiva.

Domnívám se, že právě tato neschopnost vede bohužel ke zkratce, která tvrdí, že veškerá fiskální proticyklická politika je omylem (popřípadě s oblíbenými útoky na to, co nikdy neřekl a nezamýšlel Keynes, ale co je mu s oblibou podsouváno). Pak třeba dokonce tvrdíme, že vládní rozpočet je stejný jako rozpočet domácností – během boomu má utrácet a během recese šetřit. Což je z ekonomického hlediska až tragický omyl, který nás zbavuje schopnosti cyklus vyhlazovat. Tedy bránit různým excesům z přepalování ekonomiky a naopak ztrátě pracovních míst během poptávkového útlumu (tedy ztrátě, která nemá nic do činění s nějakou kreativní destrukcí). Naopak, jak excesy, tak utrpení ve formě ztráty pracovních míst tento omyl prohlubuje.

Tento omyl je ovšem zároveň z části pochopitelný právě ve světle toho, že řada vlád utrácí, ať se děje, co se děje. Pak bychom ale měli přesněji říkat, že lepší než neustálé rozhazování je mít vládní rozpočet jako rozpočet domácnosti. Ale není to ani zdaleka možnost nejlepší a jen ukazuje, že si sami svazujeme ruce svou nedisciplinovaností.

Výše uvedené je jen nebohým nástinem celé věci. Nejeden čtenář by k ní jistě dovedl připojit úvahy na téma udržitelných hranic dluhu daných růstem rizikových sazeb, sebenaplňujícím se proroctvím krize likvidity a solvence, či třeba prudkým růstem inflace. K tomu bychom mohli přidat Barro – Ricardovu ekvivalenci, popřípadě vytěsňování (kdy jsou tyto teorie relevantní a kdy ne). A skončit bychom mohli třeba u samotného Sayova zákona, protože od jeho (ne)platnosti se vlastně odvíjí celá (ne)potřeba fiskálně vyhlazovat cyklus. Příště se tak pokusím celou doposud rozvinutou úvahu dotáhnout do konce.