Pokud máme porozumět tomu, v jakém stavu se nyní nachází globální ekonomika a kam může v budoucnu zamířit, musíme nejdříve pochopit, jak jsme se do současné situace dostali. Tedy do situace s mimořádně nízkými sazbami reálnými i nominálními, populistickou politikou a nevraživostí vůči globální tržní ekonomice. Podle Martina Wolfa z Financial Times tento příběh stojí na „interakci mezi reálnou poptávkou a změnami globálního úvěrového cyklu“.
Wolf poukazuje na analýzy Raye Dalia ze společnosti Bridgewater, který hovoří o „překrásném pokrizovém oddlužení“. Toho bylo dosaženo díky utahování fiskální politiky, restrukturalizaci dluhů a defaultů. K nim se přidalo „tištění peněz“ ze strany centrálních bank, které mělo také za cíl udržet na vyšších úrovních ceny investičních aktiv. Významným prvkem procesu oddlužení pak jsou dlouhodobé nominální sazby nastavené pod tempo růstu nominálních příjmů. Tato politika byla podle Wolfa nejlépe aplikována v USA, Japonsko s její implementací váhalo a to samé platí o eurozóně. Velká Británie pak padá někam mezi USA a Evropu.
Výsledkem popsané strategie je ve vyspělých zemích pokles dluhu finančních společností a zadlužení domácností relativně k jejich příjmům. U vládních dluhů a zadlužení nefinančních společností ale platí opak. „Transatlantická“ krize pak vedla k dluhové explozi v Číně. A v neposlední řadě se současný produkt ve vyspělých zemích stále drží pod předkrizovým trendem a růst produktivity je i nadále utlumen.
Jaký bude další vývoj? Larry Summers hovoří o dlouhodobé stagnaci charakterizované chronicky slabou poptávkou. K ní přispívají vysoké úspory ve významných rozvíjejících se zemích, slabý růst produktivity v zemích vyspělých, stárnutí populace a klesající poptávka po reálném investičním zboží spolu s rostoucí příjmovou nerovností. Prohlubuje se tak nerovnováha mezi příjmy a zamýšlenou spotřebou a následně klesají reálné sazby.
Finanční krize roku 2008 nebyla podle Wolfa příčinou popsaného stavu, ale jeho důsledkem. Nízké sazby totiž živily růst cen nemovitostí a následně napomohly k nafouknutí bubliny. Má tedy smysl hovořit o předkrizové dlouhodobé stagnaci a pokrizové stagnaci, kdy již nebyla nafukována destabilizující bublina, ale probíhaly snahy o oddlužení. Na významu ale také začala nabírat populistická politika. Mezi možnosti dalšího vývoje pak Wolf řadí posun k „méně nestabilnímu stavu“, ale také možné další krize a politickou nestabilitu.
Zdroj: Financial Times