Ekonom Noah Smith poukazuje na stránkách Bloombergu na to, že americká Rozpočtová kancelář Kongresu CBO právě zveřejnila nové projekce vývoje vládních rozpočtů. Celkový obrázek hovoří o soustavně se zvyšujících deficitech. Dnes si vláda půjčuje částku odpovídající asi 4,2 % HDP, v roce 2049 by to podle CBO mělo být 8,7 %,“ píše ekonom. Jen malá část deficitů je podle něj generována daňovými úlevami či nezodpovědným chováním vlády. Táhnout by je měly dvě hlavní oblasti: Výdaje na zdravotnictví, které porostou kvůli stárnutí populace a zvyšujícím se nákladům. A ještě významnější roli by měl hrát vývoj sazeb.
CBO očekává, že sazby postupně porostou a vláda tak bude platit stále víc na úrokových nákladech. Nyní je průměrná sazba u jejích dluhů 2,4 %, za třicet let by se podle projekcí měla zvednout na 4,2 %. Smith dodává, že „pokud tomu tak bude, výsledkem bude i exponenciální zvýšení úrokových nákladů“. V roce 2040 by se pak měl primární rozpočtový deficit (nezahrnuje úrokové náklady) pohybovat pod 4 %, ale tyto náklady dál porostou.
Podle Smithe jde ve skutečnosti ještě o konzervativní odhad, protože CBO předpokládá změnu v daňové politice a obrat směrem od snižování daní k jejich zvyšování. Navíc se pracuje s tím, že nepřijde žádná recese, která by vyžadovala dluhy zvyšující stimulaci. V neposlední řadě se pak nepočítá s žádným růstem mimořádných výdajů. Jestliže se přitom vláda například rozhodne, že zvýší daně, může to zpomalit ekonomický růst. A pokud by se dluhy začaly vymykat kontrole, investoři by mohli začít pochybovat o solvenci vlády. Následně by se propadly ceny obligací, což by se projevilo na solvenci finančních institucí a výsledkem by byla ekonomická krize.
„Vláda tak má dobrý důvod, aby udržela věci pod kontrolou. Nejjednodušší způsob, jak toho dosáhnout, je držet sazby u nuly. Vláda pak bude postupně nahrazovat staré dluhopisy novými s nižšími sazbami a placené úroky půjdou dolů. Takový postup by stabilizoval deficity a dokonce otevřel fiskální prostor pro další výdaje včetně boje s klimatickými změnami,“ píše Smith. Dodává, že ekonomové takové situaci říkají fiskální dominance a dá se tvrdit, že se v ní nachází Japonsko.
Podle některých názorů je situace v Japonsku přirozená, protože populace se snižuje a produktivita roste jen pomalu. Smith se ovšem domnívá, že pokusy zvednout sazby jsou v této zemi pravděpodobně blokovány i tím, jak vysoko se nachází vládní dluhy. „I kdyby chtěli, nemohou výrazně zvednout sazby bez toho, aby ohrozili solvenci vlády,“ tvrdí ekonom. Hlavním důvodem pro zvedání sazeb ale bývá vysoká inflace, která však v Japonsku neexistuje. Takže podle řady makroekonomů nečelí tato země vážnému problému. Smith ovšem dodává, že nízké sazby mohou mít i jiné negativní důsledky, které nejsou odraženy v tradičních makroekonomických modelech. Mezi ně může patřit přežívání zombie společností či monopolů.
Spojené státy mohou být podle Smithe přece jen v jiné situaci, protože zde investoři nemusí být tak ochotni držet vládní obligace. Americká populace se má navíc zvětšovat a dlouhé období nízkých sazeb by se na inflaci projevilo. Američané by se tak „neměli vydávat do neprobádaného území fiskální dominance proto, že Japonsko kvůli ní nezkolabovalo“. Pokud se ale nepodaří deficity snížit například osekáním výdajů na zdravotní péči, možnost dlouhodobě nízkých sazeb v USA vyloučit nelze.
Zdroj: Bloomberg