Globální finance jsou populárním cílem levice i pravice, a to zejména té nacionalistické. Například americký republikán Josh Hawley nedávno prohlásil, že „kosmopolitní ekonomika umožňuje převádět nadnárodním společnostem pracovní místa a zisky do zahraničí“. Podle něj tyto firmy a „kosmopolitní elity“ také těží z investic do finančních instrumentů, namísto toho, aby investovaly do výroby v USA. Na stránkách The na to poukazují Quinn Slobodian a Alexander Kentikelenis. Dodávají, že na světě existuje téměř 200 zemí, ale na globální úrovni hraje významnější roli jen malý počet obrovských bank. Někdy se hovoří o světě „matrixu vzájemně propojených korporátních rozvah“ a „finanční instituce operují napříč regiony bez respektu k hranicím“.
Slobodian a Kentikelenis tvrdí, že pravice sice tento stav kritizuje, ale žádný plán na řešení nemá. Americký prezident naopak úzce spolupracuje s bývalými zaměstnanci banky . Probíhá „systematický odklon financí od amerického finančního úřadu IRS a i rutinní audity se stávají výjimkou“. Ve Velké Británii je situace ještě horší. Jeden z hlavních zastánců brexitu Jacob Rees-Mogg „pracoval ve financích po celá desetiletí a zůstává partnerem hedge fondu, který založil a který je spravován přes daňové ráje“. Nový britský premiér Boris Johnson prohlašuje, že „kdykoliv jsou firmám sníženy daně, přinese to více peněz“. Ovšem zapomněl dodat, že tyto peníze jdou na odkupy akcií.
Pravice si je těchto problémů vědoma, ale povětšinou nabízí jen vágní řešení a úvahy o kosmopolitních elitách, tvrdí Slobodian a Kentikelenis. Levice je podle nich konkrétnější. Například The Guardian hovoří o „nové levicové ekonomii“, v jejímž rámci by centrální banky musely brát do úvahy klimatický vývoj, jelikož oteplování přináší řadu rizik, která by mohla ohrozit i finanční stabilitu. Hovoří se o podpoře „trpělivého kapitálu“ pomocí veřejných investičních bank či o novém způsobu regulace finančního sektoru.
Roosevelt Institute z USA navrhuje, aby zaměstnanci firem dostávali malý podíl z vyplácených dividend a hovoří o „národních fondech bohatství“. Ty by měly fungovat podobně jako státní fond v Norsku či na Aljašce. Britský labourista John McDonnell pak dokonce volá po nové globální finanční architektuře, která by podporovala demokracii, solidaritu a rovnost. Týkat by se měla i zelených investic a sdílení britských inovací s rozvíjejícími se zeměmi. Takové kroky by podle Slobodiana a Kentikelenise pomohly těm, kteří v posledních desetiletích netěžili z globalizace. A bránili by tomu, aby „pracující dál trpěli“.
Korporátní daně klesají, ale nadnárodní společnosti i přesto přesouvají stále větší část svých zisků do daňových rájů po celém světě. Spojené státy to podle odhadů stojí asi 15 % jejich daňových výnosů. Je proto zapotřebí „demokratizace financí“ a nejen prázdné rétoriky. „Kapitál utržený ze řetězu se musí naučit prospívat všem,“ uzavírají Slobodian a Kentikelenis.
Zdroj: The