Uchazeči o americké prezidentské klání roku 2020 předkládají řadu hospodářských politik, často označovaných buď za volnotržní, nebo socialistické. Americkou veřejnost tyto nálepky dosti matou. Kapitalismus se především všeobecně (a mylně) považuje za synonymum volného trhu. Ve skutečnosti zahrnuje všechny ekonomické systémy se soukromým vlastnictvím majetku, od volných trhů po sociální demokracii.
Tyto různé formy kapitalismu vyžadují základní pravidla upravující způsob fungování trhů, jako třeba ochranu majetku a právní řád. Většina kapitalistických společností má také sociální programy na ochranu nejzranitelnějších. Vlády v kapitalistických ekonomikách tudíž stojí před dvěma zásadními rozhodnutími. Zaprvé, buď mohou tržní pravidla nastavovat ke společnému prospěchu, anebo tento úkol mohou delegovat na velké firmy pod pláštěm „volných trhů“. Zadruhé, mohou vytvořit všeobecné sociální programy s cílem snížit nerovnost a chránit životní prostředí, anebo je mohou osekat, aby v těchto oblastech minimalizovaly veřejné výdaje.
Přístupy, jež vlády volí, silně ovlivňují míru nerovnosti, emisi skleníkových plynů a celkový blahobyt. Abychom tedy řádně zhodnotili hospodářské politiky demokratických kandidátů, musíme porozumět jejich návrhům jak strukturovat trhy a vytvářet či rozšiřovat sociální programy.
Americký prezident Donald Trump taková opatření znevažuje jako „socialismus“ a místo nich chválí volné trhy, aniž by přiznal, že aby trhy dokázaly fungovat, potřebují pravidla. Než aby tato pravidla určovala vláda, Trump raději dává prostor nadnárodním korporacím, aby si samy rozhodovaly, jak budou své trhy provozovat. Mezi velkými technologickými firmami a v mnoha dalších čím dál koncentrovanějších sektorech však deregulace neposiluje konkurenci. Právě naopak. Obřím společnostem umožňuje manipulovat věci ve svůj prospěch.
Vezměme si energetiku, kde Trump dal klimatickou politiku USA na starost velkým uhelným, ropným a plynárenským společnostem. Šéfové korporací si teď určují, v jakém rozsahu mohou znečišťovat a jak rychle budou muset rozvíjet kapacity obnovitelné energie, zatímco USA zůstávají závislé na fosilních palivech. Ve zdravotnictví si velké farmaceutické společnosti mohou volně určovat ceny léků a čtvrtinu tržeb v odvětví spolykají velké pojišťovny. Pentagonu vládne vojenskoprůmyslový komplex, Wall Street panují investiční banky a americkou zemědělskou půdu mají v moci rozsáhlé zemědělské konglomeráty.
Tržní koncentrace umožňuje hrstce velkých nadnárodních společností ovládat odvětví, což má za následek vysoké ceny a přemrštěné platy výkonných manažerů. Zavedené velké firmy likvidují nováčky, aby si zachovaly tržní sílu, a neúměrných zisků pak využívají, aby ve volbách pomohly spřáteleným zákonodárcům ke zvolení a aby lobbovaly za politické přístupy podporující jejich setrvalou dominanci – přičemž často podrývají sílu demokratických hnutí zdola.
Sociální programy demokratických kandidátů
Na tyto problémy poukazuje několik prezidentských kandidátů z řad demokratů. Například Elizabeth Warrenová obviňuje korupci velkých podniků jak ze zhoršující se nerovnosti a klimatické krize, tak z podrývání americké demokracie. Bernie Sanders vyzval k politické revoluci zdola s cílem vytvořit v USA sociální demokracii.
V detailech se sice Warrenová a Sanders liší, ale oba chtějí vládě vrátit zodpovědnost za strukturování trhů pro společné blaho – včetně vyšších daní pro bohaté a velké podniky, jakož i přísnější vymáhání zákonů na ochranu hospodářské soutěže a životního prostředí. Oba kandidáti také prosazují vládní sociální programy se záměrem zajistit všem zdravotní péči, péči o děti, vyšší vzdělávání, přiměřené bydlení a slušnou práci, společně se sociální záchrannou sítí, která by lidem byla oporou v těžkých časech.
Některá z těchto opatření obhajují i další demokratičtí adepti. Někteří centrističtější kandidáti říkají, že by takové programy byly příliš nákladné, nebo že by dokonce podrývaly svobodu, takže je v nich slyšet ozvěna běžné pravicové kritiky. Bývalý viceprezident Joe Biden například nedávno bohatým dárcům řekl, že kdyby se stal prezidentem, „nic by se zásadně nezměnilo“. Jenže kapitalistický systém USA potřebuje zásadní renovaci, aby si dokázal poradit s klimatickou krizí a nepřijatelně vysokými úrovněmi nerovnosti. Evropské země už prokázaly, jak široké vládní programy, vzkvétající ekonomiky a svoboda jdou ruku v ruce.
Cesty k prosperitě
Někteří k této cestě vpřed již vytvářejí plány. Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph E. Stiglitz říká, že by progresivní kapitalismus mohl výrazně pomoci omezit ukořisťování bohatství a vytvořit udržitelnější, spravedlivější ekonomiku. Morální rozpočet chudých lidí zase prosazuje progresivní sociální programy financované prostřednictvím daní a přesměrování stávajících federálních výdajů.
Náš výzkumný tým na Kalifornské univerzitě v Berkeley vytvořil Index udržitelných politik sdílené prosperity (SSPI) k poměřování politik, které podporují smysluplný život v udržitelném světě. SSPI vytváří žebříček 50 zemí podle tří širokých kritérií: politik, které pomocí pravidel a daní strukturují trhy, opatření na ochranu životního prostředí a vládních programů, které podporují zdravé a vzdělané lidi společně s infrastrukturou a lidskými právy, jež vytvářejí dobře fungující společnost. Shromážděním údajů o více než 50 politických ukazatelích SSPI poskytuje praktický plán k vytvoření ekonomiky, jíž záleží na lidech a životním prostředí.
Své ekonomické programy by měli představit všichni američtí prezidentští kandidáti, aby voliči mohli posoudit, jak tyto alternativy ovlivní kvalitu jejich života. Lidé potřebují vědět, jestli pro ně bude dostupná zdravotní péče, vyšší vzdělávání a péče o děti, jakož i zabezpečená práce, ve které si vydělají slušnou mzdu a která jim ponechá čas na vyvážený život s rodinou, přáteli a komunitou.
Očekávat a požadovat něco takového jistě není od občanů bohaté země nic přehnaného. Amerika má prostředky k vytvoření lepší kapitalistické ekonomiky a zároveň víme, které politiky mohou zlepšit blahobyt pro současné i budoucí generace. Teď je zapotřebí, aby si země zvolila prezidenta a kongresmany, kteří takový nový systém dokážou vybudovat.
Autoři: Clair Brownová je profesorka ekonomie a ředitelka Centra pro výzkum práce, technologií a společnosti na Kalifornské univerzitě v Berkeley a autorka Buddhist Economics (Buddhistická ekonomie) s podtitulem Osvícený přístup ke skličující nauce. Simon Sällström je koordinátor výzkumu pro Index udržitelných politik sdílené prosperity (SSPI) na Kalifornské univerzitě v Berkeley.
Copyright: Project Syndicate, 2019.
www.project-syndicate.org