Evropské banky byly kritizovány za to, jak jsou jejich aktiva vychýlena směrem k obligacím vydaným jejich domácími vládami. Tyto investice totiž během krize v eurozóně posílily vazbu mezi hospodařením a rizikem vlády a bank. Jak ale na stránkách VoxEU poukazuje ekonom Orkun Saka, „vedle špatných důvodů pro investice do domácích vládních obligací existují i důvody dobré.“ A ptá se, zda vedle „spirály zkázy“, která se může roztočit při problémech v hospodaření státu a bank, nemohou mít investice do vládních dluhopisů i pozitivní efekty.
Saka poukazuje na to, že růst investic bank do domácích obligací je vysvětlován několika způsoby. Mezi nejčastěji zmiňované patří možnost, že vlády do těchto investic banky „implicitně samy nutí“. Špatně kapitalizované banky pak podle jiného pohledu mohou navyšovat tyto investice proto, aby „přesunuly riziko z akcionářů na věřitele“. Saka ale tvrdí, že v době, kdy evropské banky nakupovaly domácí vládní obligace, se podobným způsobem chovaly i k domácím korporátním dluhopisům. A takové chování podobnými teoriemi vysvětlit nelze.
To, že banky dávaly přednost i jiným domácím aktivům, podle ekonoma naznačuje, že ve hře je obecnější mechanismus, který ovlivňuje chování bank napříč více skupinami investičních aktiv. A základem tohoto mechanismu může být informační výhoda místních bank. Ty totiž mohou lépe sledovat domácí média, mají větší cit pro domácí dění a v neposlední řadě má jejich vedení osobní vztahy s těmi, kteří dluhopisy vydávají. Tyto výhody se pak mohou projevovat zejména v době větších finančních a ekonomických problémů, kdy domácí banky získávají na domácím trhu nad svými konkurenty ze zahraničí znatelnou informační výhodu.
Podle ekonoma mohou mít méně informované zahraniční banky také větší tendenci k vyvolání paniky na trhu a mohou tak spustit sebenaplňující se proroctví. Tedy spirálu, kdy prodeje obligací vedou k růstu jejich výnosů a ten následně posiluje obavy z udržitelnosti vládních financí. „Našel jsem silný důkaz pro tvrzení, že banky v dané zemi zvýšenou měrou nakupují vládní obligace v době růstu rizika na dluhopisových trzích,“ píše ekonom. Jeho výzkum pak potvrzuje, že právě informace jsou tím faktorem, který stojí za popsaným chováním. A mechanismus fungoval i v době, kdy odezněla krize v eurozóně.
Saka na základě uvedených poznatků tvrdí, že pokud uprostřed krize domácí banky nakupují vládní obligace dané země, jde ve skutečnosti o stabilizační faktor. Pokud by totiž takto nepostupovaly, vláda by mohla úplně ztratit schopnost refinancovat dluhy, kterým končí doba splatnosti. „Úzká vazba mezi vládou a domácími bankami může vytvářet pozitivní externalitu,“ píše ekonom. A dodává, že namísto toho, abychom vnímali strategii domácích bank jako čistě negativní a snažili se ji eliminovat přesunem regulace na nadnárodní úroveň, může být lepší zvyšovat transparentnost. Tedy zlepšovat informovanost všech bank a eliminovat nevýhodu těch zahraničních.
Zdroj: VoxEU