Drtivá většina úvěrů ve finančním systému se používá k financování investic, velmi malý podíl jde na financování spotřeby. Pokud by investice byly zdravé, mělo by být v takovém finančním systému nemožné, aby rostl poměr dluhu k HDP. To psal nedávno ekonom Michael Pettis k vývoji v zadlužující se Číně, ale to samé by mělo platit všude jinde. Včetně USA a jejich investičního boomu u umělé inteligence. Dnes se na toto téma ve volném pokračování včerejšího pohledu na „japonskou minulost a čínskou budoucnost“ podíváme víc do detailu. Včetně toho, že zdůrazním některé možná opomíjené americko–čínské souvislosti.
Pokud v ekonomice dochází k většímu investičnímu boomu, dříve nebo později to znamená, že ten je financován dluhy. Zdrojem kapitálu se tak stanou úspory domácí, či zahraniční populace. Pokud jde o investice s odpovídající návratností, dojde ale také dříve nebo později k růstu tržeb, zisků a volného toku hotovosti korporátního sektoru. A tento tok hotovosti je použit na opětovné splacení dluhů – peníze se s odpovídajícím zhodnocením vrátí k těm, kteří je poskytli. Může tak dojít k přechodnému plošnému zvýšení míry zadlužení, ale ne k permanentní. Neřkuli k plošným problémům se splácením. Pokud ale investice negenerují odpovídající návratnost, úspory se stávají více méně darem spořících (respektive subjektů nakládajících s úsporami) investujícím, kteří nejsou schopni je splácet.
V USA se nyní živě diskutuje o tom, zda současný AI investiční boom jde prvním, či druhým směrem. O investičním boomu v Číně zaměřeném obecně na výrobní kapacity se mluví mnohem méně. K němu pan Pettis píše: „V posledních patnácti letech Čína zažívá jeden z nejrychlejších růstů poměru dluhu k HDP v historii. To je jasný důkaz, že rostoucí podíl dluhu financuje neproduktivní výrobní kapacity, infrastrukturu a nemovitosti.“ Jinak řečeno, v Číně už nějakou dobu jasně probíhá scénář, který v USA budí obavy.
Tomu, co by Čína měla dělat, jsme se věnovali už včera (a i dříve). Pan Pettis: „Pokud má Čína zvýšit podíl spotřeby na HDP, musela by zvrátit transfery implicitně obsažené v národním rozdělení důchodů. Toho by se dalo dosáhnout zvýšením mezd, zvýšením úrokových sazeb, posílením měnového kurzu, zvýšením sociálních dávek a/nebo jiných forem příjmů domácností. V každém případě by přitom tyto kroky, které zvyšují příjmy domácností, současně snižovaly zdroje dostupné pro dotování investic a výroby.“
Připomenu, že v USA jsou na tom v tomto ohledu opačně – spotřeba domácností zde v podílu na agregátní poptávce dosahuje téměř 70 %, zatímco v Číně asi 40 %. Což je do značné míry příčinou toho, čemu se říká globální nerovnováhy. Velmi zhuštěně popsané tak, že Američané konzumují to, co se vyrobí v Číně, která jim na to půjčuje. Pokud by se tato nerovnováha měla začít uvolňovat, Američané si musí méně půjčovat a více vyrábět pro zahraniční trhy včetně Číny. A ta musí méně půjčovat a více dovážet. Což sebou nese menší spotřebu v USA a větší v Číně.
Musí se tedy měnit obě části vztahu – těžiště spotřeby se musí pousnout od USA k Číně. U ní tak v souvislosti s investičním boomem přitom jasně hovoříme o celkové makroekonomické nerovnováze. V případě amerického AI boomu tomu tak není, ale i americká ekonomika v sobě má nerovnováhu. Zrcadlovou k Číně – příliš nízké úspory a příliš vysoká (celková) spotřeba. Vysoké rozpočtové deficity jí pak samozřejmě mě moc neprospívají.
Ještě připomenu, že včera jsme se dívali na to, co o současném a dalším vývoji může říkat historické dění v Japonsku. Pan Pettis k tomu mimo jiné psal: „Mezi lety 1991 a 2008 se Japonsku podařilo zvýšit svůj podíl spotřeby na HDP zhruba o 10 procentních bodů. Během stejného období však ztratilo zhruba polovinu svého podílu na globálním HDP, ale také zaznamenalo pokles podílu výroby ve své ekonomice zhruba o třetinu. Tento vývoj nebyl náhodný.“
Toto japonské zpomalení „bylo téměř nevyhnutelným důsledkem přesměrování příjmů ve prospěch domácností. Poučení pro Čínu je zřejmé: Zvýšení podílu spotřeby na HDP nutně znamená pomalejší celkový růst a menší podíl výroby v celé ekonomice. Představa, že Čína může současně věnovat zdroje na zvyšování produkce a zároveň věnovat ještě více zdrojů na zvyšování poptávky, je těžko slučitelná s logikou i historickými zkušenostmi.“