Epidemie viru COVID-19 zrychluje, a jak se blíží do stavu pandemie, je čím dál pravděpodobnější, že ekonomické důsledky budou vážné. Kromě čím dál intenzivnějších zdravotnických reakcí musí vlády zakročit a zmírnit dopady viru na růst, zaměstnanost a životní úroveň.
K obavám, že COVID-19 tvrdě zasáhne globální hospodářství, jsou tři důvody. Zaprvé, regionální a národní cestovní omezení oslabí tok zboží a služeb přes hranice i uvnitř zemí. Už teď to zažívá Čína, kde dochází k seškrtávání prognóz růstu v první polovině roku 2020. Zpomalení Číny, druhé největší ekonomiky světa a domova pro značnou část globálního dodavatelského řetězce, už se odráží ve (snížených) odhadech výnosů velkých amerických a evropských společností.
Zadruhé, silnější nejistota se promítne do poklesu výdajů domácností a drobných podniků. Už dnes si lidé rozmýšlejí dovolené a pracovní cesty, jak dokládá už víc než 200 000 letos zrušených rezervací letenek. Podobný vývoj patrně zaznamenají nákupy aut a bydlení. Zanedlouho firmy začnou odkládat investice do staveb, továren a vybavení, což vyvolá negativní dominový efekt napříč světovými ekonomikami.
Zatřetí, jestliže přetrvají strmé propady na světových akciových trzích, poškodí to reálnou ekonomiku. Potápějící se trhy vyvolají strach a nejistotu, ztenčí bohatství domácností, a tudíž naruší spotřebitelské výdaje. Zvýší také cenu kapitálu pro firmy, což povede k poklesu přijímání nových pracovních sil a úbytku investičních výdajů. Ve zkratce, COVID-19 a reakce na něj by mohly vyústit v globální pokles výdajů, po němž by brzy následovaly hromadící se ztráty pracovních míst, což by mohlo zatlačit reálné ekonomiky po celém světě na pokraj recese.
Vlády ale mají k boji proti recesi nástroje. Nízká inflace (ve většině případů pod cílovými úrovněmi centrálních bank) znamená, že lze uvolnit měnovou politiku bez obav z přehřívání. Mimořádně nízké výnosy dluhopisů umožňují vládám ve vyspělých i v mnoha rozvíjejících se ekonomikách půjčit si peníze a utratit je za stimulační opatření. Politická reakce by každopádně měla být pružná a vratná, pro případ, že by epidemie a její ekonomické důsledky byly oproti obavám méně závažné.
Opatření vlád
Co konkrétně by tedy vlády měly dělat? Zaprvé, musí bezodkladně zavést opatření ke stabilizaci podnikatelských aktivit. Nerozumné by bylo snížení firemních daní, infrastrukturní výdaje a další opatření s odloženými účinky. Vhodnějším doporučením jsou daňové prázdniny či snížení daní z mezd, z obratu a z přidané hodnoty. Smyslem je povzbudit disponibilní kupní sílu v řádu dnů – nikoli měsíců – tím, že vloží víc peněz do rukou domácností se středními a nízkými příjmy, které zpravidla utratí vyšší podíl svých příjmů. Právě to moudře učinily Spojené státy, Velká Británie a řada dalších zemí během „velké recese“ let 2008-09 (přestože mnoho ekonomů, včetně mne, by upřednostnilo ještě větší stimulační balíček).
Zadruhé, přestože účinnost měnové politiky je po deseti letech nízkých, až záporných úrokových sazeb snížená, přední centrální banky by měly ohlásit nová snížení sazeb a opatření na podporu likvidity. Když udeří strach, poptávka po penězích může vyletět. Centrální banky by měly dát s velkým předstihem najevo, že tuto poptávku uspokojí, nebo dokonce předstihnou. Jak na vrcholu krize eurozóny předvedl bývalý prezident Evropské centrální banky Mario Draghi - deklarovat závazek udělat „vše, co bude zapotřebí,“ může být nejmocnější zbraní v arzenálu tvůrců měnové politiky.
Zatřetí, vlády po celém světě by měly zavést legislativu, která by zvýšila a rozšířila pomoc v nezaměstnanosti, alespoň dočasně. Stejně jako u snížení regresivních daní by vyšší dávky v nezaměstnanosti vložily hotovost do rukou těch, kdo ji s nejvyšší pravděpodobností v brzké době utratí, čímž zajistí potřebnou kompenzaci slabších výdajů jinde v ekonomice.
V případě USA by měla federální vláda navíc schválit dočasné účelové subvence pro státy, které zápolí s vážnou rozpočtovou tísní, aby v blízké době předešla schodkům, které by vyžadovaly kontraproduktivní zvyšování daní nebo osekávání výdajů. Opět platí, že se tento přístup během minulé recese osvědčil, když federální transfery ve prospěch států kompenzovaly asi třetinu schodků v rozpočtech vlád států.
Nakonec by všechny vlády měly okamžitě posílit výdaje v oblasti zdravotnických služeb, neboť je nezbytné zajistit, aby byly k dispozici těm, kdo jsou koronavirem nejvíc ohrožení: seniorům, chudým a vyloučeným – ve městech i v odlehlých, venkovských společenstvích. Tvůrci politik by měli okamžitě schválit výdaje na flotily mobilních zdravotnických jednotek, které se dostanou k těm, kdo by jinak přístup k řádné péči neměli.
Ano, některým komentátorům budou dělat starosti fiskální důsledky daňových škrtů a zvýšených vládních výdajů. To ale neplatí. Nízké a klesající výnosy dluhopisů znamenají, že většina vyspělých a velkých rozvíjejících se ekonomik má mimořádný prostor půjčovat si s nízkými náklady. Veškerý vládní dluh, který nevstřebají finanční trhy, jsou připravené zhltnout centrální banky. Kromě toho budou tato mimořádná opatření dočasná, a až krize pomine, budou předmětem revokací.
Schodky jsou problémem zítřka. Výzvou dneška je boj proti viru COVID-19 a jeho škodlivým ekonomickým účinkům. Nereagovat rázně a bezodkladně by bylo totéž jako nechat pacienta zemřít, jen aby se poučil. Partajničení ani politikaření nemůže být pro vlády výmluvou, s níž by se vykroutily ze svých základních povinností vůči občanům. Ostatně, může-li z přítomné krize vzejít něco dobrého, je to právě to, že by politici konečně mohli najít způsob jak dát stranou neshody a pustit se do práce.
Autor: Larry Hatheway, bývalý hlavní ekonom v UBS a GAM Investments, je spoluzakladatelem Jackson Hole Economics.
Copyright: Project Syndicate, 2020.
www.project-syndicate.org