Leckdo dnes prohlašuje, že pandemie covidu-19 přinesla nezvratný důkaz, že vlády mohou jít vpřed jedině cestou moderní měnové teorie (MMT). Nezasvěcenému uchu MMT pravděpodobně zní nesmírně důmyslně – ba vědecky. Její zástupci hovoří, jako by vyvinuli nové ekonomické paradigma srovnatelné s kopernikánským obratem v astronomii. Za elegantním názvem a sebevědomými politickými prohlášeními leží však poselství stejně prosté jako nebezpečné, obzvlášť teď, kdy vlády po celém světě ochotně utrácejí, aby během pandemie udržely ekonomiky nad hladinou.
Podle MMT mohou vlády utrácet, kolik chtějí, za cokoli, co chtějí, dokud nebude dosaženo plné zaměstnanosti, aniž by si při tom kdy musely dělat starosti o financování, protože peníze jednoduše spuštěním tiskárny zajistí centrální banka, což vládu nebude nic stát. Je sporné, zda si tento příspěvek k ekonomickému uvažování vůbec zaslouží být nazýván „teorií“, vzhledem k neoriginalitě (a banalitě) jeho ústřední myšlenky. Vždyť tyto ideje ohledně vládních výdajů vycházejí už z koncepce „funkčních financí“ ekonoma Abby P. Lernera ze 40. let 20. století. MMT k ní pouze přišpendlila federální garanci práce.
První publikace o MMT – například Modern Monetary Theory: A Primer on Macroeconomics for Sovereign Monetary Systems (Moderní měnová teorie: Základy makroekonomie pro suverénní měnové systémy) od ekonoma L. Randalla Wraye – se objevily před několika lety a setkaly se s téměř jednohlasnou kritikou ekonomů napříč politickým spektrem. Nicméně debata o MMT pokračuje, zejména protože se jí chopili politici jako bývalý předseda britské Labouristické strany Jeremy Corbyn a americký senátor Bernie Sanders.
Během primárek v Demokratické straně Sandersovi v letech 2015-16 a 2019-20 radila Stephanie Keltonová, jedna z nejznámějších exponentek MMT a autorka nové knihy na toto téma, The Deficit Myth: Modern Monetary Theory and the Birth of the People’s Economy (Mýtus schodku: Moderní měnová teorie a zrození lidové ekonomie). Sanders ve své poslední kampani učinil MMT jádrem svého programu hospodářské politiky, čímž zajistil, že na levici Demokratické strany získala širší uchycení. Jestli si ústředí myšlenku teorie osvojí Joe Biden, pokud se stane prezidentem, se teprve uvidí.
Buď jak buď, MMT bude dál uchvacovat levičáky po celém světě, protože jsou přesvědčeni, že ukrývá klíč k uskutečnění dlouhého seznamu veřejných projektů k posílení zaměstnanosti, ochraně životního prostředí, rozvoji sociální spravedlnosti a tak dále. Návrh na zřízení federální garance práce slibuje plnou zaměstnanost a „dobrá“ pracovní místa, kde si člověk prací zacílenou na užitečné veřejné účely vydělá na uspokojení životních potřeb.
Člověk si ovšem klade otázku, jestli by MMT její stoupenci stále tak favorizovali, kdyby se k ní s podobným gustem přiklonil americký prezident Donald Trump, třeba s cílem uhradit jeho slibovanou zeď na hranici s Mexikem. Je-li bezplatné financování vládních výdajů bezmezné, každý, kdo je u moci, žije v zemi mléka a strdí. Jednalo by se ale o dočasný ráj, protože vládní hýření by nevyhnutelně vyústilo ve vysokou inflaci, při níž by se okno příležitosti zavřelo a občanům by nezbylo než prostřednictvím stoupající nezaměstnanosti a slabšího reálného růstu mezd zaplatit účet.
Vědoma si tohoto problému, MMT navrhuje, aby vlády v případě potřeby zvýšily daně za účelem odčerpání dostatečného objemu peněz z oběhu, aby se inflaci předešlo. Jen si to představte: ačkoliv dříve vůbec žádné mantinely vládních výdajů neexistovaly, teď znenadání takové meze existují – a je nutné zvýšením daní stáhnout zpět přebytečné peníze, které byly v minulosti uvedeny do oběhu! Jen stěží si lze představit naivnější ideu demokratické politiky než tu, která plyne z MMT.
I kdyby politika fungovala, zůstávají závažné otázky. Při konkrétně jaké míře inflace by se například měly začít stahovat peníze pomocí vyšších daní? Co se stane s už schválenými veřejnými projekty, které se teprve rozbíhají? A jak by měli tvůrci politik zohlednit inflační očekávání, která už se pravděpodobně promítla do mezd, úrokových sazeb a mnoha dohod? Zkušenost ukazuje, že zastavit postup inflace, jakmile se jednou rozběhl, lze jedině za cenu značných makroekonomických nákladů – v neposlední řadě ve smyslu stoupající nezaměstnanosti. Západ si právě tímto martyriem prošel koncem 70. let a počátkem 80. let 20. století.
Jistěže, stoupenci MMT mají formálně pravdu, když poukazují na to, že se žádná země, která své dluhy může splácet ve vlastní měně, nemůže dostat do insolvence, protože není ničím svázaná v tom, jaké sumy peněz vytvoří. Neobstojí ale představa, že za takových okolností budou do oné měny nadále ochotni investovat zahraniční investoři. V určitém okamžiku by se zahraniční kapitál v zásadě odřízl, což by mělo vážné důsledky pro financování soukromých podniků. MMT opět tvrdí, že i s tímto problémem počítá: v případě USA předstírá, že vláda nesmí ztratit kontrolu nad úrokovou mírou.
Jak ovšem doložila řada studií, čím vyšší stupeň nezávislosti centrální banky, tím nižší úroková míra v zemi. Právě proto všechny přední ekonomiky uznaly za vhodné institucionalizovat nezávislost centrálních bank (hlavně v 90. letech 20. století). MMT by však revokovala působnost centrální banky v oblasti tisku peněz a svěřila tuto pravomoc do rukou vlády. Jak dokládají dějiny, běžná pravidla by se za mimořádných událostí pozastavovala. MMT je přístup, který by takový chaos vyvolával.
V dnešním prostředí téměř nulových či záporných úrokových měr a rozsáhlých nákupů cenných papírů vlády ze strany centrálních bank jsme svědky pohybu směrem k MMT. Mohou-li vlády spoléhat na své centrální banky, že nakoupí neomezené objemy vládních cenných papírů, aby předešly vzestupu úrokových měr, prakticky už kontrolu nad tvorbou peněz centrální bance sebraly.
Nezávislá centrální banka má v zásadě pravomoc tento postup kdykoli zastavit a nákupy cenných papírů vlády omezit, nebo dokonce ukončit. Proti takovému kroku by se však zvedl podstatný politický tlak. Jakmile centrální banka fakticky skončí v postavení, do něhož ji stoupenci MMT chtějí dostat, její schopnost získat situaci zpět pod kontrolu začne být otevřenou otázkou.
Otmar Issing, bývalý hlavní ekonom a člen výkonné rady Evropské centrální banky, je vedoucím Centra finančních studií na Goethově univerzitě ve Frankfurtu.
Copyright: Project Syndicate, 2020.
www.project-syndicate.org