Většina dnešních aut nemá žádnou automatizaci řízení, či nabízí omezenou podporu řízení, například tempomat. Jde o nultý a první stupeň automatizace. Na druhý se dostáváme u vozů, kde sundáváme nohu z pedálů a vůz se řídí sám, ale musíme neustále sledovat dění a být připraveni zakročit. U třetího stupně relax řidiče roste a měl by být připraven zakročit až poté, co jej systém vyzve. Vysoká automatizace vyžaduje lidský zásah jen v extrémech a pátý stupeň zásah nevyžaduje nikdy. Prostě jen nastoupíme a zadáme cílovou destinaci. Dostat se do vyšších stupňů je podle zatím dostupných informací a testů dost složité. A možná je otázkou, zda něco takového vůbec chceme a zda to vůbec dává smysl. Podobné je to s monetární, či fiskální politikou.
U monetární politiky se o jejím zautomatizování hovoří již dlouhá desetiletí. Argumenty pro přesun k nějakému pravidlu, na které by se „nešahalo“ a které by automaticky nastavovalo politiku podle toho, jak se vyvíjí situace v ekonomice, jsou jednoduché: Transparentnost, predikovatelnost, zjednodušení systému a tak dále. Což by vše mělo mimo jiné vést k větší „bezpečnosti“, stejně jako proklamované přínosy automatizace řízení aut. Protiargumenty jsou také jednoduché: Svět, ekonomika, cykly a pozitivní a negativní šoky jsou tak pestré, že nikdy nedokážeme vytvořit nějaký algoritmus, podle kterého by na ně měla monetární politika reagovat. Jednoduché vzorce by tak nefungovaly a vytváření složitých černých skříněk by zase nedávalo smysl.
Situace je tedy v monetární politice a centrálním bankovnictví někde mezi nultým a prvním stupněm automatizace: Jsou určitá pravidla, očekávání a podmíněné reakce, ale centrální bankéři musí „neustále sledovat dění a být připraveni zakročit“. Já sám si přitom nejsem jist, zda pokusy o větší automatizaci tu vlastně dávají smysl, či jsou slepou uličkou. Jak je to s fiskální politikou? Kdysi jsem tu psal, že ve srovnání s monetární politikou a centrálním bankovnictvím je ta fiskální stále blízko doby kamenné. Na dvou úrovních: Její použití pro vyhlazování cyklu nejednou skřípe. A otázky někdy budí samotný smysl různých výdajů, podpor, dotací a podobně. Jak by mělo ideálně fungovat ono vyhlazování cyklu?
V době poptávkového útlumu, kdy se domácnosti snaží více spořit, ale firmy o tyto fondy nemají zájem, vláda tyto úspory vezme a vrátí je zpět do ekonomiky (smysluplnými) výdaji. Zamýšlené úspory domácností se tak nestanou „penězi pod slamníkem“, ale úsporami realizovanými – financujícími spotřebu, či investice vlády. V době, kdy poptávka soukromého sektoru prochází naopak boomem zase spoří vláda. Brání přehřátí ekonomiky a snižuje své dluhy, či akumuluje aktiva.
V praxi nám zjednodušeně řečeno nejde zejména ta druhá část, což vede k akumulaci dluhů a následně nám kvůli nim nejde ani ta část první (a musí se utahovat v době, kdy to cyklicky nedává smysl). Nepomohla by tak náhodou ona automatizace? Do určité míry jí řada zemí má, ale hovoříme o posunu na vyšší stupně. Nová studie „Are Fiscal Rules an Effective Restraint on Government Debt?“ se snaží odpovědět právě na toto dilema. Veronique de Rugy a Jack Salmon z George Mason University v ní tvrdí, že proces tvorby rozpočtu americké vlády je nefunkční a sám o sobě vede k neustále rostoucímu zadlužení. Pozitivně naopak hodnotí vývoj v zemích, kde funguje nezávislá rozpočtová rada a fiskální pravidla, která se drží následujícího:
Za prvé, týkají se široké škály rozpočtových položek a ne jen úzkého výseku z celého rozpočtu.
Za druhé, nedávají možnost obejít je a využít různých skulin.
Za třetí, nedávají prostor pro kreativní účetnictví, vytváření „mimorozpočtových“ kategorií a podobně.
Za čtvrté, jsou vymahatelná a jsou vymáhána.
Za jakýsi zlatý standard fiskální zodpovědnosti považují autoři studie Hong Kong, kde je ústavou vyžadováno, aby výdaje nerostly rychleji, než HDP a nevznikaly rozpočtové deficity. Pozitivně hodnotí studie i země, jako je Švýcarsko (strukturálně vyrovnané rozpočty dosahované díky cyklicky upraveným stropům na výdaje), či Dánsko (požadovaný maximální strukturální deficit ve výši 0,5 % HDP). U Nizozemí zase studie vyzdvihuje jak samotná pravidla, tak institucionální prostředí. Včetně práce a existence „vysoce respektované“ Kanceláře pro ekonomické analýzy, která vytváří projekce a odhady dluhové udržitelnosti.
V současné době se z evidentních důvodů hodně diskutuje o udržitelnosti vládních dluhů, většinou se vše točí kolem toho, jak moc ještě stimulovat. O automatizaci fiskální politiky se nehovoří ale v podstatě vůbec. Přitom je podle mne možné, že třeba s ohledem na její míru politizace a různých ad-hoc nápadů je u ní prostor pro zlepšení automatizací nemalý. Představme si, že bychom dovedli datové senzory a reakční vzorce nastavit tak, že by monetární i fiskální politika dosáhly pátého stupně automatizace. Příměr s auty pokulhává v tom, že auta jen reagují na silnici, ale dobrá automatizace těchto politik by silnici „tvořila“ – vyhlazovala by cyklické zatáčky, stoupání a klesání.
Zdroj: Pixabay
JS