Téměř každá vyspělá země nyní pracuje s flexibilním měnovým kurzem, podobně, jako to prosazoval Milton Friedman. Velká část rozvíjejících se zemí ale používá kurz pevný, neboli „zavěšený“ (peg). Na stránkách VoxEU to uvádí ekonom Sebastian Edwards s tím, že měnové krize, které v poslední době postihly Argentinu, Libanon nebo Turecko, vyvolávají otázky ohledně optimálního režimu v rozvíjejících se zemích. Co by takovým zemím radil Friedman?
Edwards tvrdí, že Friedman se vyjadřoval skepticky k pevným kurzům, které bývají čas od času upravovány tím či oním směrem. Podle jeho názoru byl takový systém vysoce nestabilní a systém flexibilního kurzu byl mnohem lepší. Jenže Friedman takto hovořil v souvislosti s vyspělými zeměmi. Tedy s těmi, které dnes skutečně flexibilní kurzy používají. Ohledně rozvíjejících se ekonomik Friedman v roce 1973 před americkým Kongresem řekl, že „nikdy netvrdil, že flexibilní kurz je pro ně tím nejlepším systémem“.
Nabízí se tedy otázka, kde je hranice, za kterou je již pro danou ekonomiku lepší kurz flexibilní. Edwards v této souvislosti píše o Friedmanově práci v Indii, kterou navštívil poprvé v roce 1955, aby radil tamní vládě. Zahraniční měny byly v té době v Indii na příděl a alokovány byly bez jasných pravidel. Friedman poukazoval na to, že vnější nerovnováhy lze obecně korigovat buď vnitřní devalvací (či inflací), nebo pohybem měnového kurzu. A dodával, že pokud není flexibilní kurz z politických důvodů přijatelný, druhým nejlepším řešením jsou aukce.
Friedman se do Indie vrátil v roce 1965. Tedy v době, kdy kritizoval brettonwoodský systém. Tvrdil, že opakované devalvace nejsou řešením pro země, které trpí chronickou inflací. V Indii hovořil o tom, že vláda by mohla propadnout pokušení snížit kurz rupie a pak jej opět držet na pevně daném kurzu. Což by byla chyba, i kdyby se podařilo kurz v první fázi nastavit správně. Nic totiž podle Friedmana nemohlo zajistit, aby tato úroveň byla správná i po čase.
Edwards ovšem píše, že v sedmdesátých letech se Friedmanův pohled na měny rozvíjejících se zemí začal měnit. „Od té doby se začal domnívat, že flexibilní kurz byl jen druhým nejlepším řešením. Za příklad úspěchu dával Hong Kong, jehož měna byla provázána s britskou libru a tisk peněz musel probíhat ruku v ruce s růstem rezerv v librách. Co vedlo Friedmana k tomuto posunu? Podle jeho slov nechával flexibilní měnový kurz vládě příliš velký prostor pro intervence do ekonomiky. Zmínil v této souvislosti i možnost používat inflaci jako formu zdanění obyvatelstva.
Dobrým pragmatickým řešení mohl být podle Friedmana i systém postupných menších devalvací. Příkladem měla být podle něj Brazílie, která tento postup využívala namísto snahy o držení pevného kurzu. Zvolila tak nejlepší cestu mezi pevným a plně flexibilním kurzem. V sedmdesátých a osmdesátých letech pak některé země používaly kurz pro zkrocení vysoké inflace, Edwards jmenuje Chile a Izrael. První země ale skončila v krizi, zatímco druhá slavila úspěch a dokázala svou ekonomiku stabilizovat.
Friedman tento rozdíl interpretoval tak, že Chile mělo smůlu na vnější prostředí, zatímco Izraeli přálo v tomto ohledu štěstí. Jeho vláda navíc měnu před fixací oslabila, což Chile neučinilo, přestože kurz jeho měny byl příliš vysoko. Vše ještě ztížil systém upravování mezd, který v Chile vedl k růstu mezd reálných. Tato země pak podle Friedmana udělala na rozdíl od Izraele chybu v tom, že chtěla držet pevný kurz dlouhodobě.
Edwards tvrdí, že Friedmanovy myšlenky tak měly velkou váhu v bohatých zemích, ale opak platil v zemích rozvíjejících se. Ty totiž používají zejména „peg“, zatímco Friedman hovořil o takzvaném režimu „unified currency“, tedy v režimu „sjednocené měny“. V něm je domácí měna plně kryta zahraničními aktivy a je vydávána pouze proti těmto aktivům. Příčinou může být podle Edwardse to, že v moderní době nemáme příklad úspěšného použití tohoto systému, který by sloužil jako vzor ostatním. Experimentovala s ním Argentina, a to mezi lety 1991–2001, ale neúspěšně a výsledkem byla skepse vůči tomuto systému.
Příčinou argentinského neúspěchu ale může být podle Edwardse to, že země nesledovala přesně Friedmanova doporučení, nezrušila svou centrální banku a pravidla postupně uvolňovala tak, že byly poskytovány nové půjčky i bez krytí zahraniční měnou. Fiskální politika země byla navíc procyklická, nezodpovědné hospodaření místních vlád vedlo k růstu deficitů a mzdy nebyly dost flexibilní na udržení konkurenceschopnosti. To vše přispělo k tomu, že v roce 2003 se ekonomika nacházela v rozpadu a používaný kurzový režim získal velký šrám na pověsti.
Zdroj: VoxEU