Zelená dohoda pro Evropu má za cíl snížit do roku 2050 evropské emise skleníkových plynů na čistou nulu, v neposlední řadě dekarbonizací energetiky. Jenže Evropa sice chce být globálním lídrem v boji proti změně klimatu, ale je otázkou, zda své mety dokáže dosáhnout, a za jakou cenu. Úkol je to náročný a překážky zrazující. Uvádí to francouzský akademik Xavier Vives v článku pro Project Syndicate.
Krize covid-19 jasně ukázala rozsah změn, jichž je k masivnímu snížení využívání uhlíku zapotřebí. Spotřebitelé i politici chtějí takovému šoku předejít postupným zaváděním dodávek laciné zelené energie. Dobrá politika a technický pokrok přinesou tento cíl na dosah; v tuto chvíli je však třeba hledat kompromisy.
Protože uhlík musí podléhat dostatečnému zdanění, aby se zohlednila negativní externalita pro klima, již způsobuje, musí narůstat cena emisí oxidu uhličitého, což bude zdražovat elektřinu. Právě to, společně se zvýšením cen zemního plynu, je důvodem, proč Evropané aktuálně zažívají vzestup velkoobchodních cen elektřiny. Politické důsledky tohoto vývoje předznamenala revolta gilets jaunes (žlutých vest) ve Francii let 2018-19, která byla reakcí na jen mírné zvýšení daní z paliv.
Většinu potřebného plynu musí Evropa dovážet. Aby ale zajistila bezpečné dodávky, vydává se na milost zemím jako Rusko a Alžírsko, které mají sklon využívat svých zásob plynu geopoliticky (proti Ukrajině, respektive Maroku). Rusko zajišťuje třetinu plynu, který Evropa potřebuje, a naléhá na zprovoznění plynovodu Nord Stream 2, který má vést dodávky přímo do Německa a obcházet Ukrajinu. Situace je o to horší, že s dodavateli nevyjednává Evropská unie, nýbrž jednotlivé země jako Německo nebo Španělsko. Rusko této dynamiky umí zneužít; nedávno předvedlo, že zadržením dodávek dokáže ovlivnit ceny plynu.
Střet mezi klimatickými prioritami a lacinou, bezpečně zajištěnou energií sílí. Země s uhelnými zásobami může k zajištění svých dodávek energie vždy zužitkovat tyto zdroje. Dobrým příkladem je Německo, kde zhruba 30 % dodávek pochází z uhelných elektráren, vzhledem k rozhodnutí postupně ukončit jadernou energetiku, které tamní vláda přijala po katastrofě v japonské Fukušimě roku 2011.
Letošní vzestup cen elektřiny a plynu zřetelně ukazuje, že energetická transformace nebude hladký proces. Výzvy jsou enormní. Největší z nich je překonat problém intermitence. Obnovitelné zdroje ke zmírnění volatility cen vyžadují záložní technologii, která je supluje, když je nízká intenzita větru nebo slunečního svitu. Tuto funkci obvykle plní zemní plyn – odtud strmý vzestup cen elektřiny – a zůstane to tak přinejmenším do doby, než bude v provozu víc efektivních zařízení pro skladování elektřiny.
Cenu na velkoobchodním trhu s elektřinou v EU určuje poslední technologie v pořadí výhodnosti pro nabídku (tedy ve sledu preferovaných elektráren). Takovou pojistkou je zpravidla paroplynová elektrárna nebo hydroelektrické zařízení. Trh je rezervoárem, kde se agregují nabídkové harmonogramy producentů a uvádějí se do souladu s poptávkou, aby bylo dosaženo ceny, při níž budou odměněni všichni dodavatelé.
Cenový signál z konkurenčního trhu by ideálně předával producentům správná poselství ohledně investic a koncovým uživatelům ohledně spotřeby. Ve skutečnosti však některé technologie (například jaderné a vodní) nemají volný vstup, koncoví zákazníci nemusejí nutně reagovat na ceny a struktura nabídky není konkurenční, nýbrž oligopolní.
Samy tyto faktory však nejsou důvodem k tomu, abychom společný rezervoár zavrhli, takže otázka zní, jak zajistit správné signály k investicím, zejména do obnovitelných zdrojů. Tady mohou zásadní úlohu při zlepšování funkčnosti rezervoáru a zmírňování tržní moci sehrát dlouhodobé kontrakty na dodávky elektřiny a nákupní aukce. Vlivem podstatných poklesů v nákladech během poslední dekády teď obnovitelné zdroje dokážou konkurovat a budou prosperovat, pokud nebudou dotována fosilní paliva a uhlík bude vhodným způsobem oceněn.
Investice závisí na regulatorní stabilitě, uspěchaná reakce na současné vystřelení cen by je tudíž mohla oslabit. Objevují se ovšem nápady, o nichž stojí za to uvažovat. Česká republika, Řecko, Francie, Španělsko a Rumunsko navrhly, aby EU koordinovala nákupy plynu a vytvořila strategickou rezervu. To je vynikající myšlenka, neboť by došlo k posílení vyjednávací pozice EU a zároveň zlepšení bezpečnosti dodávek.
Další nedávné návrhy je nutné pečlivě vážit, aby se předešlo zásahům do tvorby cen. Je lepší přímo subvencovat zranitelné spotřebitele, než se snažit zastropovat ceny elektřiny. Velkoobchodní trh musí dál producentům a spotřebitelům poskytovat cenový signál. Nevyhnutelné zvýšení cen emisních povolenek (v systému obchodování s emisemi) by se nemělo svádět na spekulanty; s největší pravděpodobností odráží tržní předpoklad vyšších cen CO2 – nezbytné složky energetické transformace.
Chce-li Evropa osvobodit boj proti změně klimatu od politiky energetické bezpečnosti, musí nejprve na integrovaném trhu dosáhnout vyváženého energetického mixu. To znamená, že nemůže přehlížet potenciální přispění jaderné technologie, jak poukázal Mezivládní panel ke změně klimatu.
Kromě toho je nezbytná jednotná evropská energetická politika pro nákupy a skladování plynu, stejně jako vývoj nových technologií, jako jsou zachytávání uhlíku a zelený vodík. EU ale nemůže být naivní. Změna klimatu je globální problém. Pokud úbytky evropských emisí nahradí jejich vzestupy v jiných částech světa, nebude dosaženo žádného pokroku a Evropa bude v důsledku tratit na své konkurenceschopnosti. K vyřešení této obavy bude nutná přeshraniční uprava ve zdanění uhlíku.
O EU je známo, že jedná, jen když se ocitne na pokraji katastrofy. Právě v takovém okamžiku se dost možná nacházíme. Přichází zima.
Xavier Vives je profesorem ekonomie a finančnictví na IESE Business School.
Copyright: Project Syndicate, 2021.
www.project-syndicate.org